Smutné výročí si o Velikonocích připomenou lidé v Ploštině u Valašských Klobouk. Před osmdesáti lety se tam odehrál jeden z největších a nejbrutálnějších masakrů SS na civilistech. Mnoho lidí tehdy nacisté zahnali do plamenů jejich chalup. Viníci za to ale nebyli nikdy potrestáni. Jednoho z nich dokonce naverbovala a chránila komunistická Státní bezpečnost.
Masakr či spíše více masakrů se staly z části kvůli partyzánům. Některé pasekářské osady na Valašsku totiž v posledních letech druhé světové války byly útočištěm partyzánského hnutí. Mezi partyzány u Vizovic se však přidali zrádci a konfidenti gestapa, kteří vše vyzradili.
Nacisté se pak osadníkům krutě pomstili, když před 80 lety, 19. dubna 1945, zastřelili či zahnali do plamenů v osadě Ploština nedaleko Valašských Klobouk 24 lidí. Další tři osoby poté popravili, jeden člověk byl umučen při výslechu. Zapáleno bylo deset z celkem 12 domů osady.
Akci provedla zvláštní jednotka SS Josef pod vedením dvou českých Němců, Waltera Pawlofského a Kurta Wernera Tuttera. Ani jeden z nich nebyl za valašské masakry potrestán, Tutter se stal dokonce v 50. letech spolupracovníkem komunistické StB v západním Německu.
Spisovatel Mňačko se celý život nezbavil pocitu viny za Ploštinu
O události napsal v knize Smrt si říká Engelchen spisovatel a rodák z Valašských Klobouk Ladislav Mňačko, který byl členem partyzánského oddílu Ploština. Mňačko se v knize, která byla i zfilmována, věnoval zejména otázce, zda měli partyzáni bránit Ploštinu proti mnohonásobné přesile a dát tak Němcům záminku k zřejmě mnohem rozsáhlejším akcím v okolí. S pocitem viny za Ploštinu se Mňačko podle historiků nevyrovnal až do konce života. Když za tento román dostal honorář, všechny peníze věnoval na vybudování nové cesty na Ploštinu, kterou často sám po válce navštěvoval.
Když román Smrt si říká Engelchen v roce 1958 Mňačko vydal, o Ploštině věděl jen málokdo. Fanatický komunista a ministr informací Václav Kopecký ji chtěl tehdy stáhnout z prodeje. Kniha měla u čtenářů obrovský úspěch i proto, že popisovala partyzány jako reálné lidi se svými dobrými i špatnými vlastnostmi. V knize nebyla žádná jejich tehdy povinná glorifikace.
Partyzány zradili jejich vlastní konfidenti
Od listopadu 1944 operovala ve Vizovických vrších brigáda partyzánů Jana Žižky, která se různými záškodnickými akcemi snažila podkopat nacistické úsilí o prodloužení moci nad okupovanými českými zeměmi. Pasekáři poskytovali partyzánům materiální vybavení i přístřeší, někteří jim také pomáhali při akcích. Mezi partyzány v Ploštině ale pronikli zaplacení konfidenti Oldřich Baťa a František Machů, kteří předali informace o činnosti oddílu i pomoci místních obyvatel zlínskému gestapu.
Prologem k vraždění v Ploštině bylo postřílení pětičlenné rodiny mlynáře Juříčka 3. dubna 1945, den po Velikonocích, v Leskovci mezi Vsetínem a Valašskou Polankou. Rodina totiž poskytovala ve mlýně tajné útočiště raněným partyzánům, z nichž dva také při přestřelce s nacisty zahynuli. A 16. dubna zabili nacisté tři lidi v opuštěných pasekách nedaleko silnice z Loučky do Vizovic.
Esesáci vháněli lidi přímo do ohně, stříleli je a házeli granáty
Členové speciální protipartyzánské jednotky SS se pak 19. dubna 1945 v Ploštině opíjeli, rabovali a vše zapalovali. Po skupinkách vháněli zbité lidi do ohně a zezadu do nich stříleli. Přežít dokázal jediný muž, Jan Machů, který stačil z hořícího domu vyskočit oknem.
Machů k tomu později řekl: "Za námi stáli Němci a s nasazenými bodly nás tlačili se slovy" 'Vy se bojíte?' Pak přišel jeden a prohlásil: 'Vy budete popraveni v oběť partyzánů.' Chytil mne za rameno a zařval: 'Tys partyzán! Marš do okna!' Musil jsem skočit oknem do hořícího domu. Nato tam Němci vhodili ruční granát, ten jsem však uchopil a odhodil od sebe. Ihned po dopadu explodoval. Nebožtíka jsem shodil se sebe, to už oheň provalil se přes trámy do jizby, bylo mi strašně, když jsem si představil, že tady za živa uhořím. Vyplížil jsem se do síňky. Odtud však ještě pořád jsem slyšel střelbu a hlasy Němců. A proto jsem se vplížil do komory. Tam jsem našel motyku a byl jsem tím vším tak popleten, že jsem už uvažoval o tom, že bych se zakopal do země. Opět jsem se vplížil zpět do síňky – a potom, ani už skoro – abych tak řekl – nevím, kudy jsem se to vlastně dostal ven, lezl jsem po čtyřech jako pes, až konečně mi zasvitlo opět jasné světlo denní. Sotva jsem se dostal k cestě, která se svažuje dolů, skutálel jsem se do podrostu. Běhal jsem horama až do půlnoci, snad to bylo ze samé radosti, že jsem se zachránil před tak hroznou smrtí."
Podobný osud jako Ploštinu potkal 23. dubna i další valašskou obec - Prlov. Němci se zde opět opíjeli, opékali sele a zapalovali chalupy. Na konci dne bylo 21 mrtvých a osm vypálených stavení. Poslední nacistickou trestnou akcí v předvečer osvobození Valašska bylo vypálení osady Vařákovy paseky nad Lačnovem v noci na 3. května 1945. Zabiti byli čtyři lidé, vypáleno osm chalup z deseti.
Viníci nepotrestáni. Dožili jako vážení lidé
Za valašské masakry byli odpovědní zejména velitel vizovické posádky SS nadporučík a kriminální komisař Erich Wienecke, velitel jednotky Josef nadporučík Pawlofski a jeho zástupce, praporčík Tutter. Tato jednotka SS za sebou zanechala v letech 1944 až 1945 několik vypálených osad a desítky mrtvých (na Slovensku bylo zaznamenáno 44 vražd, v českých zemích 48 vražd partyzánů a civilistů) a proslula nelidskou bezohledností, krutostí a bestialitou na civilním obyvatelstvu.
Pawlofski, který se narodil v roce 1913 v Horním Benešově v někdejších Sudetech, vystudoval v Praze filozofii a působil jako učitel. Právě on zřejmě vypracoval plán útoku na osadu. Pawlofski nikdy nebyl potrestán a pokojně dožil v Mnichově.
Zajímavější osud měl Tutter. Rodák z Prahy (1909), který údajně uměl sedm jazyků včetně češtiny, hebrejštiny a ruštiny, pracoval před válkou jako inženýr. Zároveň ale patřil k předním funkcionářům Sudetoněmecké strany v Praze. Za války působil jako člen nacistické rozvědky Abwehr na Balkáně, v Turecku či na Kavkaze. V roce 1944 byl převelen do Vídně a pak na Slovensko, kde bojoval proti partyzánům.
Podle svědků se jeho výslechy vyznačovaly velkou surovostí, "obviněným" prý často zapálil dům a přinutil je do něj naskákat. S postupem fronty se pak Tutter přesunul na Valašsko a pak do Prahy, odkud byl v roce 1945 vysídlen do Bavorska.
Po válce Tutter utajil své působení v jednotce Josef, v roce 1948 byl v Bratislavě odsouzen za kolaboraci na šest let. V roce 1954 jej získala pro spolupráci československá komunistická StB a vyslala jej jako agenta pod krycím jménem Konrad II. zpět do západního Německa. V roce 1962 sice Tutterova minulost vyšla najevo, o čtyři roky později byl obviněn, ale trestní stíhání bylo záhy přerušeno. Tutter zemřel v roce 1983 v bavorském Kötztingu jako vážený občan.
O ploštinské tragédii pojednává několik knih a dokumentů. Nejpůvodnějším dokumentem o tragédii je publikace Ploština žaluje!, kterou sepsal a v roce 1947 a vlastním nákladem vydal újezdský kněz Vladimír Růčka. Kromě Mňačkovy knihy také Smrt na prahu života od Romana Cílka či kniha Smrt si říká Tutter od novináře Luďka Navary. "Na případu Tutter mě nejvíce zaujal fakt, že komunistický režim, který navenek velmi razantně vystupoval proti nacismu a pořádal okázalé slavnosti s protinacistickým zaměřením, shodou okolností právě na Ploštině, dokázal skutečné pachatele krýt ...," řekl Navara. Odlišný pohled na tragédii a roli partyzánů nabízí televizní hraný dokument Ploština – krvavá paseka (2003).
V roce 1975 byl na Ploštině podle návrhu Šebestiána Zeliny vybudován památník protifašistického odboje, který byl v roce 1999 zapsán do seznamu národních kulturních památek. V roce 2008 se uskutečnila první etapa rekonstrukce, v letech 2020–2023 pak památník prošel kompletní rekonstrukcí a nabízí nové expozice. Revitalizace areálu Ploština se v roce 2024 stala muzejním počinem roku 2023.
