Bitva o Iwodžimu se zapsala do historie druhé světové války jako jeden z nejtvrdších střetů mezi příslušníky americké námořní pěchoty a fanatickými japonskými vojáky.
Američané se na strategicky významném kousku pevniny uprostřed Pacifiku vylodili před 80 lety, 19. února 1945, a přestože měli výraznou početní i materiální převahu, trvalo jim přes měsíc, než ostrov dobyli. Za cenu tisíců mrtvých ovládly USA první území připadající oficiálně Japonsku.
Vulkanický ostrov o rozloze 21 kilometrů čtverečních, ležící asi 1200 kilometrů jižně od Tokia, byl důležitou překážkou amerických náletů. A to nejen kvůli dvěma zdejším letištím, Iwodžima totiž sloužila císařské armádě také jako bod včasné výstrahy před blížícími se bombardéry B-29. Ostrov měl navíc velký symbolický význam, jeho guvernérem byl tokijský starosta, a případné dobytí malé Iwodžimy tak znamenalo získání části japonského území.
Japonci si byli důležitosti ostrova, který měří čtyři krát osm kilometrů, dobře vědomi a na jeho obranu se pečlivě připravili. Práce na vybudování systému bunkrů a palebných postavení začaly už v březnu 1944, čtvrt roku předtím, než na ostrov dorazil generál Tadamiči Kuribajaši, s jehož jménem je spojený pozdější tvrdý odpor Japonců. Velitel, kterému bylo mimochodem jasné, že jej velení vyslalo na sebevražednou misi, v následující měsících učinil z Okinawy jednu velkou pevnost.
Plány se sice do amerického vylodění podařilo naplnit jen z části, přesto do poloviny února 1945 Iwodžimu protkala síť 18 kilometrů tunelů, doplněných palebnými postaveními s kulomety, děly i minomety. Při jejich budování se uplatnil zdejší sopečný písek, používaný k výrobě kvalitního betonu. Symbolem japonského odporu - ale i amerického odhodlání Iwodžimu dobýt - se pak stala hora Suribači, tyčí se do výšky 166 metrů nad mořem na jihozápadním výběžku jinak poměrně plochého ostrova.
Díky důkladným přípravám a hluboko pod zemí vybudovaným úkrytům se většině japonské posádky podařilo přečkat mohutné bombardování z lodních děl, které předcházelo samotnému vylodění. Kuribajaši také - v rozporu s tradiční japonskou taktikou lidských vln, vrhaných jedna za druhou proti útočníkům - svým mužům přikázal v klidu vyčkat, než se Američané vylodí. Až hodinu poté, co se v devět ráno na plážích objevili první američtí vojáci, spustili Japonci mohutné ostřelování.
Rychle se tak ukázalo, že plány na obsazení ostrova během jediného dne byly naprosto mimo realitu. Pěšáci se jen obtížně dostávali přes pás černého sopečného písku, kde nebylo kam se ukrýt. Díky odhodlání - a za cenu mnoha životů - se ale nakonec vylodění podařilo dotáhnout do konce, do večera bylo na Iwodžimě 30.000 Američanů. "Neznám ho, ale ten japonský generál je pěkně mazaný bastard," řekl nad rostoucím seznamem ztrát velící americký generál Holland Smith.
Po čtyřech dnech tvrdých bojů se jeho vojákům podařilo dobýt vrcholek Suribači a záběr na skupinku šesti pěšáků, vztyčujících kolem poledne americkou vlajku, se stal jednou z nejslavnějších fotografií druhé světové války. Boje - které nepřežila trojice z mužů na fotce - ale tím neskončily. Japonci byli zakopaní, kde to jen šlo. Propojenými tunely unikali granátům a plamenometům, kterými se Američané snažili "vyčistit" bunkry, a často se znovu objevovali v místech, kde je už nikdo nečekal.
Boje nakonec trvaly pět týdnů, během nichž padlo téměř sedm tisíc amerických vojáků (a skoro 20.000 utrpělo zranění). Z více než 20.000 japonských obránců Iwodžimy přežilo jen pár stovek, většina se totiž odmítala vzdát a raději se zapojila do beznadějných útoků, nebo spáchala sebevraždu. Mezi mrtvými byli také generál Kuribajaši - jehož ostatky se nikdy nenašly - nebo Takeiči Niši, tankový velitel a držitel olympijského zlata z jezdeckých soutěží na olympiádě v Los Angeles 1932.
Japonský odpor ale neustal ještě dlouho poté, co Američané 26. března 1945 oficiálně oznámili dobytí ostrova. Izolovaní Japonci i nadále napadali své nepřátele, postupem času se ale už spíš jen skrývali. Poslední dva císařští vojáci se vzdali až v lednu 1949. Zkušenosti z Iwodžimy, ale i Okinawy, kde mezi dubnem a červnem 1945 padlo přes 12.000 Američanů, nakonec výrazně přispěly k rozhodnutí amerického velení shodit v srpnu 1945 na Japonsko atomové bomby.
