Město v bažině

Brusel se považuje za hlavní město Evropy. Co se dá říct o Evropě z pohledu bruselského chodce?

Belgie se Čechám podobá zejména tím, že tam žijí či donedávna žili hloupí a nevzdělaní lidé se sklonem k nepořádku a absurditě. Příliš si neváží ani přírody, kterou v podstatě nemají, ani památek, jež často nechávají rozpadat. Mají však dobré pivo a sýry. Vynikají v secesi a surrealismu. Válčili nejprve s Francouzi, pak se Španěly, Nizozemci, Rakušany a Němci a skoro vždycky to špatně dopadlo pro ně i jejich podmanitele.

Waterloo, poslední záchvěv francouzské velikosti, pochopitelně leží na předměstí Bruselu. Nezávislost získali až v roce 1830 a dlouho si s ní nevěděli rady. Potrpí si na ošklivé sochy a nemají rádi Němce.

Teprve příchod zhruba dvaceti tisíc evropských úředníků Brusel, jehož původní název označoval „místo v bažinách“, poněkud kultivoval - vnutil mu sanitární normy běžné třeba v Německu. Tím však doničil místního ducha. Brusel se svým nepořádným a pochybným způsobem civilizačnímu tlaku ubránil a ještě EU úder vrátil! Natruc zůstal zanedbaným provinčním městem: s nomádskou eurobyrokracií nesplynulo a vytěsnilo ji do ghetta čtvrtě evropských institucí. Podobně by to dopadlo, kdyby se EU usídlila v Ostravě.

Do Bruselu se jezdilo za trest anebo utíkalo před policií a věřiteli. To byl případ Alexandra Dumase, Victora Huga či Charlese Baudelaira. Verlaine, milý, dobrý, opilý Verlaine zde za rohem radnice střílel na Rimbauda. Karel Marx tu promýšlel Komunistický manifest. Z Bruselu vane proletářský duch. Bývalo to začouzené, špatně dlážděné, smradlavé dělnické město s tolika komíny, že by mu i Kladno závidělo. Jako dítě průmyslové revoluce odmítlo opulentní klasicismus a vrhlo se do vlastní zprohýbané formy secese.

Ohavné výškové budovy utiskující malé domy představují hrdý pokus zbavit se provinčnosti; tím více ji však zdůrazňují. Konflikt mezi Valony a Vlámy stále doutná, ale ve výkladní skříni EU nesmí být vidět. Území hned vedle královského paláce obsadil konžský kmen Matongo, který se čile mísí s rodilými Bruselany, zatímco evropští úředníci říkají, že se s Belgičany téměř nepotkávají.

Jdu tam, kde cítím lineární srdce Bruselu - ke kalným vodám kanálu do Charleroi. Kilometry rozpadajících se skladů, obrovské plochy brownfields, na bílém, vyhozeném kanapi odpočívá černá kočka. Děti hrají na špinavém plácku fotbal. Cítím se jako na Žižkově, jako někde ve Vítkovicích. Jsem v Belgii a zároveň doma. Úplně jinde než Evropská unie, a přece cítím, jak hloupé a špinavé srdce Belgie tepe do rytmu s mým českým.


Autor: Václav Cílek, geolog