Nové číslo časopisu TÝDEN: Co přináší vydání 6/2025?

Armáda má nedostatek lidí a náborem se nedaří dostatečně zvýšit počty profesionálních vojáků. Politici s řešením nedostatku lidských kapacit otálejí, otázku vojenské služby vesměs odmítají. Armáda i bezpečnostní experti ale připouštějí, že bez nějakého, byť omezeného, modelu vojenské služby se armáda v budoucnu neobejde.

Na posledním velitelském shromáždění náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka vykreslil reálný personální stav armády. Má nedostatek profesionálních vojáků a prostřednictvím náboru se jejich počet nedaří navýšit tak, jak by armáda potřebovala. Aktuálně má necelých 24 tisíc vojáků. Strategické armádní dokumenty popisují potřebu 30 tisíc vojáků do roku 2030 a přibližně 10 tisíc příslušníků aktivních záloh. K naplnění cílů kolektivního odstrašení a obrany v rámci Severoatlantické aliance bude podle Řehky třeba až 37 500 vojáků. Ty však armáda nemá a podle náborové bilance za loňský rok je ani v dohledné době nezíská. „Celkový nárůst, co jsme získali oproti těm, co odešli, je nějakých 176 vojáků,“ shrnul Řehka.

Později dodal, že potřeby obrany státu nebude možné dále řešit bez obnovení vojenské služby. „Můj odhad je, že to dlouhodobě nepůjde dělat s malinkou profesionální armádou a hrstkou dobrovolných záloh. Ale budeme muset požadavky obrany zabezpečit jinak, třeba nějakou novou formou vojenské služby. Může být povinná, může být třeba dobrovolná,“ řekl Řehka.

Stigma starých časů

Základní vojenská služba si z minulosti nese cejch přehlídky ztraceného času mladých mužů při drhnutí chodeb a toalet zubním kartáčkem či takzvaném bendžu, což obnášelo úklid smetákem bez násady. Většina politiků dnes její obnovení zcela odmítá, včetně premiéra Petra Fialy a ministryně obrany Jany Černochové (oba ODS). „Myslím, že tato cesta by nic nepřinesla a nemáme se po ní vydat. Jsem přesvědčen, že máme pokračovat v budování profesionální armády, modernizovat ji,“ řekl premiér Fiala a dodal: „Proto se musíme snažit o získávání dalších lidí včetně rozvíjení konceptu aktivních záloh. Vracet se k myšlence povinné vojenské služby není podle mě správné. Touto cestou nepůjde ani většina států.“ Opačný postoj zastává strana Motoristé, byť je nyní neparlamentní. „My chceme prosadit to, abychom se vrátili k nějaké základní vojenské službě. Určitě by to nebyla vojna jako v závěru osmdesátých let na dva roky, ale jednalo by se o nějaký základní vojenský výcvik, který by trval zhruba tři měsíce, prošli by jím všichni mladí lidé, řekněme ve věku devatenáct let,“ řekl předseda Motoristů Petr Macinka. Černochová potřebu služby v reakci naprosto odmítla. „Nikdo to nenavrhuje. Snažíme se získat do armády co nejvíce profesionálních vojáků a příslušníků aktivní zálohy. Rozšířili jsme možnost výcviku o dobrovolné předurčení,“ uvedla ministryně Černochová. Otázku obnovení služby odmítá i opozice. „ANO žádnou povinnou vojenskou službu nechce zavádět,“ uvedl místopředseda sněmovního branného výboru Pavel Růžička. Piráti upřednostňují posílení armády náborem profesionálů. „Vojáci a vojákyně totiž musejí být vysoce motivovaní bránit naši zemi, toho ale nelze dosáhnout nucenou službou, buzerací a šikanou mladých lidí,“ uvedla poslankyně Klára Kocmanová.

Otázkou obnovení povinné vojenské služby se zabýval loni v září i průzkum agentury NMS Market Research pro Paměť národa. Podle většiny dotazovaných mají zemi hájit branci, pro obnovení povinné vojenské služby se vyslovilo 65 % z nich. Z průzkumu také vyplynulo, že současnou vojensku připravenost ČR hodnotí kladně jen dva respondenti z deseti. Do obrany země je přitom ochotno se zapojit jen 29 % procent dotazovaných občanů, dalších 19 % neví.

str. 06 - aktuálně

Ocelárny  v krizi - Studie varuje před nejistou budoucností 

Budoucnost výroby oceli v České republice je ohrožena. Do problémů ji dostává rostoucí globální konkurence, vysoké ceny energií a nutnost investic vynucených přísnou ekologickou regulací Evropské unie. Tvrdí to studie vypracovaná ekonomickými experty CEVRO Univerzity. Podle nich se ocelářský průmysl bez podpory státu neobejde.

Data ukazují, že ocelářský průmysl stále zaměstnává přibližně 40 tisíc vysoce kvalifikovaných pracovníků a zároveň vytváří pracovní místa v navazujících odvětvích, jako jsou doprava, logistika a dodávka surovin. Hraje zásadní roli v automobilovém průmyslu, ve stavebnictví a strojírenství. Autoři studie uvedli, že český ocelářský průmysl v současnosti čelí bezprecedentním výzvám, vážně ohrožujícím jeho existenci. Dramaticky klesá jeho konkurenceschopnost vůči asijským výrobcům, kteří těží z výrazně nižších výrobních nákladů a štědré státní podpory. Zejména čínská produkce, jež ročně do Evropské unie importuje přibližně 100 milionů tun oceli, vytváří enormní tlak na evropský trh.

Na současný stav má zásadní vliv pokles poptávky po oceli z Německa, situaci mírní pouze zájem z Polska a Slovenska. Rozpočty tuzemských oceláren výrazně zatěžují neúnosně rostoucí náklady na energie a emisní povolenky, jež snižují jejich schopnost investovat do modernizace. Kritické jsou rovněž požadavky na dekarbonizaci. Ministerstvo průmyslu podle mluvčí Miluše Trefancové o problémech ocelářů ví. Připomněla, že v ČR existuje několik finančních nástrojů na jejich podporu – například Modernizační fond, Inovační fond či Operační program Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost. S tím již mají zkušenost Třinecké železárny ze skupiny Moravia Steel, jež do nízkoemisních technologií investují přes 25 miliard korun, přičemž polovinu mají pokrýt dotace z Modernizačního fondu. „Nedovedu si představit, že bychom to dělali bez veřejné podpory, je to akce vynucená evropským Green Dealem. Všichni naši konkurenti samozřejmě mají podporu na tyto investice také. Připadá mi logické, že i my se budeme o veřejnou podporu v poměrně značném rozsahu ucházet,“ uvedl předseda představenstva Moravia Steel Petr Popelář.

   str. 22  - ekonomika

 Bavil by mě knižní rozhovor s Ewou Farnou

 Martin Moravec je jedním u nejúspěšnějších českých spisovatelů současnosti, celkem prodal už více než 300 tisíc knih. Jde výlučně o knižní rozhovory, které vedl třeba už s neurochirurgem Vladimírem Benešem, kriminalistou Josefem Marešem nebo nejnověji vyjednávačem Adamem Dolníkem. A jeho věrní čtenáři by mu neodpustili, kdyby i letos nepřidal další novinku.

V posledních letech se vám daří vydávat jednu rozhovorovou knihu každý rok. Na koho se můžeme těšit letos?

To jste se do mě pustil zhurta, takovou otázku většinou dostávám až opatrně na konec. Ale vážně. Zastihl jste mě právě ve fázi přípravy, což je zároveň i fáze, kdy jsem pořád celkem pověrčivý. Ještě neproběhla ani jedna schůzka, takže se může stát víceméně cokoliv. Od toho, že budu totálně nadšen, až po to, že nastane průšvih. Ale pevně doufám v první variantu a to znamená, že i letos knížka bude.

Zvládli by ostatně vaši čtenáři rok bez novinky?

Na podzim jsem měl besedu v Hradci Králové. V první řadě seděla dáma a zeptala se přesně jako vy. Kdo bude dál? Já neměl tušení, tak jsem řekl: „… a když se nikdo neobjeví, dám si rok pauzu.“ Podívala se na mě asi jako maminka, když ji zapomenu přivézt plastové krabičky, do kterých mi minule zabalila švestkové buchty. Dodnes ten pohled vidím a nevydat knížku bych si po něm skoro nedovolil.

Jak se na takový rozhovor připravujete?

Poměrně poctivě a dlouze. Příprava je pro mě asi nejdůležitější část tvorby knihy. Už jen proto, že tím vyjadřuju jakousi úctu zpovídanému, který mi pak věnuje kus svého života. To zní sice přehnaně, ale nejeden z pánů už mi řekl, že se mnou tráví víc času než s partnerkou. Jestli mohu, tímto se dotyčným partnerkám omlouvám.

str. 36  - kultura