Nové vydání magazínu INTERVIEW č. 5/2025: Sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst

Výkřiky

„Měla jsem ráda ten svět divadla, svět příběhů, svět aspoň trochu jiného, než byl ten mimo divadlo.“

„Obrazy Toyen pro mě byly v šedi normalizační skutečnosti svou barevností, fantazií a nespoutaností zjevením.“

Pátrali jsme, ale nikde jsme se příliš nedočetli o vašem dětství. Jaké bylo?

Šťastné. To je ta velká vzpomínka. Měla jsem milující rodiče a já je také velmi milovala. Snad je to opravdu pro dítě to nejdůležitější. Vědět, že je milováno, že je v bezpečí. I když to v té době určitě neumí pojmenovat. Z doby čtyřleté holčičky si pamatuji dům se třemi vchody v Praze-Podolí. Velký dvůr, který byl z kopečka, kde byly schody, z nichž se dalo skákat. Klepadlo, které sloužilo jako kladina kovové „hrazdy“, s háčky, mezi nimiž se táhly šňůry na prádlo. Za dvacet let po mém dětství na našem klepadle klepali koberec Karel Augusta a Pavel Zedníček. Dva vynikající herci, v tomto případě spíše klauni. Z oken domu hekali smíchy sousedé. Kolem se stavělo. Mou nejoblíbenější hračkou byla kramle. Schválně jestli víte, co to je?

Snad tušíme, ale upřesněte…

Je to tesařská skoba, kus ocele se zahnutými ostrými konci. Velmi jednoduše s její pomocí spojíte k sobě třeba dřevěné trámy. Ale zpátky do Podolí: tam, kde se nestavělo, byly divoké neoplocené zahrady se spoustou šeříku. A později jsem se s dětmi z ulice pouštěla dál, až na Kavčí hory. Byl tam ras. K němu jsme se chodily bát. Byla paráda vyrůstat ve smečce. Do dětství bych ještě zahrnula 1.–5. třídu v malé škole Na Vápenném. Byla to vila s dřevěným obložením a schodištěm. Se zahradou, kde byla i liška. Tehdy jsem nevěděla, čí škola byla dříve. Pro nás tam byla hlavní paní učitelka Milena Krčmářová. Je velké štěstí, když malý člověk dostane učitele, jako byla ona. Milovala děti, milovala svou práci, nikdy nikoho neponížila, každý si s ní připadal důležitý. Měla jsem velké štěstí. Špatný učitel zlomí mnoho duší.

Váš tatínek prý jako ekonom spolupracoval v 60. letech s Otou Šikem na ekonomických reformách. Vám sice bylo v roce 1968 jen třináct let, nicméně vnímala jste, že se děje něco výjimečného, a tatínka buď vídala málo, nebo naopak s hlavou v dlaních a se strachem v očích?

Náš tatínek byl skvělý ekonom. Nevím, jak dítě pozná, že je jeho rodič dobrý člověk ve světě dospělých, ale já jsem o svých rodičích nepochybovala ani v pubertě. Snad je to tím, že naši se mnou i s mou sestrou mluvili otevřeně a způsobem, kterému jsme byly schopné porozumět. Věděly jsme, proč táta uvěřil komunismu i proč mu věřit přestal. Ptáte se na hlavu v dlaních a na strach v očích… Táta měl, obrazně řečeno, hlavu v dlaních, když v roce 1968 přijely tanky. Věděl, jak velké je nebezpečí. Ale když jsme 22. srpna ráno přijeli z dovolené do Prahy, už hlavu v dlaních neměl. A strach v očích jsem u něj viděla, když se bál, že by mě a Jiřinku kvůli němu nevzali komunisté na střední školu a pak na vysokou.

Jak vzpomínáte na film Už zase skáču přes kaluže, snímek s nadčasovým posláním a úžasným Vladimírem Dlouhým?

Poprvé jsem stála před filmovou kamerou. Poprvé jsem se ocitla ve světě, který byl i nebyl reálný. Čas tehdy nebyl tak drahý, jako je dnes. Milovala jsem čekání na mraky nebo slunce, protože tehdy dospělí herci seděli a vyprávěli úžasné historky. Pan režisér Kachyňa byl velký režisér. A já byla jen sebevědomá šestnáctiletá holka, která si ten svět užívala. Ale dobře jsem věděla, že nemám hlavní roli, že nejsem tak důležitá. A že si ze mě nikdo na zadek nesedne. Bylo mi to jedno. Možná bylo důležité, že jsem byla dobře vychovaná. Zdvořilá i v nesouhlasu.

Když jste se po natáčení vrátila do školy, neměla jste najednou „podezřele“ více kamarádek?

Ne, proč? Tehdy se to tak nebralo.

Když máte možnost, podíváte se na tento svůj filmový debut, a pokud ano, co se vám při tom honí hlavou?

Že je to pořád skvělý film. A že by tu Mirek Dlouhý měl být.

Během studií na DAMU jste hostovala v Národním divadle. Jak se na to dívali profesoři?

Já nehostovala v pravém smyslu toho slova. Udělala jsem rychlý záskok za nemocnou herečku v Národním. A i když miluji i velké scény a ráda bych si ještě na nějaké zahrála, věděla jsem, že pro mě není to pravé velký soubor. A tak jsem tehdy panu režisérovi Pleskotovi za nabídku poděkovala, ale řekla ne.

Zažila jste tam ze strany vedení a kolegů despekt, nebo se vás nějaký bard ujal a podal pomocnou ruku?

Nic tak dramatického. Když jsem hostovala v Realistickém divadle, nesedla jsem skvělé herečce paní Dítětové. A protože bývalo v divadle zvykem, že příchozí kandrdasové se museli zocelit, dávala mi kapky. Nebylo to příjemné, avšak lhostejnost a nezájem, to by bylo horší. Na jedné zkoušce mě pan profesor Sklenčka vzal kolem ramen a paní Dítětové řekl: „Jani, to stačí.“ Janičce Preissové a Libunce Geprtové jsem byla vděčná, jak moc mi pomáhaly v Divadle Na zábradlí. Když si vzpomenu, jak mi překládaly, co ode mě pan režisér Evald Schorm vlastně chce, usmívám se a cítím vděk i teď.

Podle všeho to bylo ještě na DAMU, když jste dostala roli Bohunky v seriálu Muž na radnici. Jak jste ho tehdy vnímala?

To bylo už v rozjeté normalizaci. Byla jsem šťastná, že jsem na DAMU. Měla jsem ráda ten svět divadla, svět příběhů, svět aspoň trochu jiného, než byl ten mimo divadlo. Mohla jsem Bohunku odmítnout, nic by se mi nestalo. Jenže já chtěla točit a hrát. Milovala jsem to. Cenzura vládla při každém kroku tehdejší tvorby. Od scénáře, obsazení až po konečný střih. Každý s tím počítal. Ale mě se to přímo netýkalo. Až pak, když nás jako herce přivezli na nějakou konferenci. Tam jsem vždy střízlivá – neuměla jsem a neumím pít – poznávala opilou komunistickou elitu i některé své velké kolegy. Nebyl to někdy hezký pohled. Jenže já ani tehdy nesoudila, natož teď. Jen v sobě přestanete obdivovat.

Jaký byl váš filmový otec Zdeněk Buchvaldek?

Pan Buchvaldek byl nejen kolega, ale i otec mého spolužáka z ročníku. Já měla jiný názor na svět. Ale co bylo tehdy velmi důležité, věděla jsem, že to jsou oba slušní lidé. Měla jsem je ráda. Oba.

Když jste hrála v Divadle Na zábradlí, působil tam jako režisér Evald Schorm. Jak se s ním spolupracovalo?

Pan režisér Evald Schorm byl o to více milován, o co více ho komunisté nesnášeli a brali mu práci. Já tehdy nevěděla tolik, abych se s ním mohla přít, ale byla jsem dost chytrá na to, abych ho poslouchala, ptala se a snažila se plnit jeho vizi. On uměl jednu neuvěřitelnou věc. Když poznal, že mu herec nemůže, neumí nebo nechce naplnit jeho představu, našel mu takové místo v inscenaci, kde herec celkovému záměru i samotnému příběhu skvěle sloužil, byl dobrý, a tedy i šťastný. Z toho jsem měla strach.

Již od mládí na vás udělala dojem surrealistická malířka Toyen a uhranula vás do té míry, že jste na realizaci hry o ní sehnala jako producentka peníze a vytvořila hlavní roli.

Můj vztah se s věkem a znalostmi měnil. Ten první vztah byl určen jejími obrazy, které pro mě v šedi normalizační skutečnosti svou barevností, fantazií a nespoutaností byly zjevením. Zavedly mě do jiného světa. Slovo svoboda začalo dostávat zřetelné obrysy.

Nedávno vyšla obsáhlá kniha Toyen – první dáma surrealismu. Předpokládáme, že ji znáte asi celou zpaměti, že?

První kniha o Toyen, která mě oslovila, byl román paní Mileny Štráfeldové To je on! A tam je začátek cesty k představení. Paní Štráfeldová napsala se mnou jako s dramaturgem první dvě verze. Bylo to tehdy ještě monodrama. Knihu paní Andrey Sedláčkové jsem pochopitelně přečetla. A četla jsem ji ráda. Ale zpaměti ji neznám. Důležité pro mě bylo, že jsem si při čtení kladla otázky.

Ve 20. letech minulého století chodila Toyen oblečená jako muž, nakrátko ostříhaná, kouřila, z dnešního pohledu pankáč a anarchista. Zajímá vás na ní hlavně její silná osobnost a jak vlastně předběhla svoji dobu, nebo se spíše kocháte jejími obrazy?

Toyen jsou obrazy a obrazy jsou Toyen. Tak to chtěla. Vynaložila hodně sil, aby za sebou zametla stopy. Jako liška. Jen některá fakta, která se ukázala přes jiné životy, o ní vyprávějí. A anarchistka byla. Stejně jako věřila komunistům. Stejně jako se přesvědčila, kdo doopravdy jsou, a přestala jim věřit, a to naprosto. Ano, byla silná a v síle křehká. Ne, nechytíme ji do slov. Dívejme se na její obrazy a čekejme. Třeba k nám přijde. A mohu vás pozvat na představení Toyen – Všechny barvy samoty do Divadla Kolowrat. Když přijdete, určitě poznáte, proč je pro mě Toyen tak důležitá.

Ke konci svého života byla osamělá, vy jste teď také sama. Jak zvládáte samotu a jak osamělost?

Toyen byla osamělá až ke konci života a sama. I o tom je naše představení. Já jsem single lady. Ale ne osamělá a jsem za to vděčná. Své rodině a přátelům.

Loni jste získala Českého lva za vedlejší roli ve filmu Němá tajemství. Neřekla jste si se zadostiučiněním, o co režiséři přišli, když vás neobsazovali častěji a teď jste jim vytřela zrak?

Rozesmáli jste mě. Ne, to mě opravdu vůbec nenapadlo.

Někdo jezdí každý rok do teplých krajin, na Bali, Mauricius… Kde je hezky vám a kde jste šťastná?

Jsem šťastná doma, v lese, u řeky, na Šumavě, v Českosaském Švýcarsku, Novohradských horách, Praze, galeriích, Itálii – hlavně na Sicílii. Byla jsem šťastná v Londýně, Hamburku, Krakově, Svanetii, Jordánsku… Mám pokračovat? Nějak si užívám pocit štěstí, nebo možná spíše naplněnosti nebo radosti z toho, že jsem a vidím krásné věci, díla, přírodu.

Kdybyste potkala zlatou rybku a ona vám nabídla splnit jedno přání k vašim letošním kulatinám, musela byste hodně přemýšlet?

Ne.

Řeknete nám, co by to bylo?

Ne.

MILENA STEINMASSLOVÁ

Narodila se 21. března 1955 v Praze.

Filmová a divadelní herečka a lektorka herectví a rétoriky.

Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy si podala přihlášku na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, kam byla přijata.

Během studia již hostovala v Národním divadle a Činoherním klubu a krátce byla i v angažmá v Divadle Na zábradlí. DAMU úspěšně dokončila v roce 1978 a o rok později se stala členkou Divadla pod Palmovkou (dříve Divadla S. K. Neumanna).

V současné době je stálou členkou Divadelního spolku Kašpar a můžeme ji vidět v inscenacích Kráska z Leenane, Popelka nazaretská nebo Toyen – Všechny barvy samoty, které uvádí Divadlo Kolowrat.

Do prvního filmu Už zase skáču přes kaluže (1970) ji Karel Kachyňa obsadil, když byla v deváté třídě základní školy.

Velkou příležitost ve filmu dostala hlavní rolí Zdislavy z Lemberka v historickém dramatu V erbu lvice (1994). V 90. letech se výrazněji prosadila v rodinném seriálu Ranč U Zelené sedmy (1998).

V roce 2024 získala Českého lva za nejlepší herečku ve vedlejší roli ve filmu Němá tajemství (2023).