Smetanova symfonická báseň Vyšehrad, která měla premiéru před 150 lety, 14. března 1875, je první z jeho cyklu Má vlast. Na partituru skladatel připsal bolestnou poznámku: "V stavu ušní choroby.“ Skladba začíná zvuky harf středověkého barda Lumíra a přechází v hudební popis mohutného hradu na skále nad řekou. Hudební kadence navozuje charakter starobylosti a dávnověku. Dílo oslavuje symbol vzniku českého státu, jeho dávnou mystickou minulost. Celý Smetanův šestidílný cyklus Má Vlast zní při významných státních událostech, mimo jiné také každoročně v den výročí skladatelova úmrtí otvírá festival Pražské jaro. Je ikonickou skladbou, která se hrála v okamžicích dějinných změn českého státu.
Vyšehrad, dnes pietní místo v Praze, bylo podle pověsti prvním českým panovnickým sídlem, korunovaným pseudogotickým kostelem na svém vrchu, který zcela zrušil monumentálnost skály, jež se vypíná nad Vlavou. Smetana užil úvodní téma harf v Mé vlasti hned třikrát. Poprvé ve Vyšehradu, podruhé v závěru Vltavy a potřetí v Blaníku v závěru ve spojení s husitským chorálem.
Sám skladatel o kompozici prohlásil: „Harfy věštců začnou; zpěv věštců o dějích na Vyšehradě o slávě, lesku, turnajích, bojích až o konečném úpadku a zříceninách. Skladba končí v elegickém tónu…“ Podle Smetanova sdělení se mu úvodní motiv, přednášený harfami, vynořil právě v osudné noci 20. října 1874, kdy u něj propukla hluchota. Kvůli ní musel opustit kapelnické místo v Prozatímním divadle. Přesto v polovině listopadu 1874 dopsal Vyšehrad a za tři týdny nato Vltavu, Šárku pak v únoru 1875. První dvě skladby se brzy dočkaly živého provedení.
Na premiéře Vyšehradu Smetana už své dílo neslyšel: "Vyšehrad, moje symfonická báseň, se dnes ve filharmonickém koncertě ponejprv hrála; musela se opakovat. Ačkoli jsem z galerie poslouchal, neslyšel jsem přece nic,“ zapsal si toho dne. Úvodní téma Vyšehradu se v harfovém orginále objevilo jako znělka v Československém rozhlase, poprvé zazněla na státní svátek 28. října roku 1933.
Cyklus Má vlast, který kromě již zmíněných skladeb Vyšehrad, Vltava a Šárka doplňují skladby Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník, ve své koncepci nemá v symfonické hudbě obdoby. Mýtus, krajinné krásy i politický osud národa, které jsou zde umělecky ztvárněny, se staly monumentální, spontánní, živou a nesmírně působivou oslavou vlasti.
