"Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6 - 12 let do škol posílali," uvedla císařovna Marie Terezie před 250 lety při zavedení první školské reformy (nejen) v českých zemích. Tento Všeobecný školní řád z 6. prosince 1774 zavedl školy triviální, hlavní a normální a zvýšil kvalitu učitelů i vlastní výuky.
Povinnou školní docházku ale norma striktně nevyžadovala, počítalo se s postupným zvyšováním počtu žáků. Povinnou školní docházku zavedl v českých zemích definitivně až školský zákon ze 14. května 1869.
Školství bylo podle historiků v polovině 18. století v českých zemích v dosti neutěšeném stavu. Učitelé nebyli příliš vzdělaní, jejich plat byl nízký a škol také moc nebylo (mnohé obce měly dokonce pouze školu vandrovní, která se stěhovala od dvoru ke dvoru). Učilo se hlavně přes zimu, protože od jara do podzimu musely děti pomáhat na poli.
Marie Terezie proto povolala z protestantského Pruska opata Johanna Ignaze Felbigera, který připravil na svou dobu velmi moderní školskou reformu. Ta v podstatě reagovala na ekonomickou nutnost, kterou s sebou přinášel postupný nárůst manufakturní a strojové výroby.
Základem reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a vesnicích měly být zřizovány jedno- nebo dvoutřídní školy triviální (podle tří základních předmětů, takzvaného trivia: čtení, psaní a počtů), ve větších městech to měly být trojtřídní školy hlavní, rozšiřující znalosti z triviálních škol, a v Praze a Brně školy normální, dovršující obecné vzdělání. V českých zemích tak postupně vznikla velmi hustá síť škol, děti totiž neměly jít do školy dál než čtyři kilometry. Výraznou novinkou Všeobecného školního řádu bylo i to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale také dívkám. Nově pro ně tedy byly ustanoveny dívčí třídy a zhruba již od roku 1780 se účastnily vyučování společně s chlapci.
Základní metodou se stala hromadná výuka, kvůli které museli učitelé absolvovat přípravné kurzy. Styl výuky určovala Methodní kniha, kterou sepsal autor reformy Felbiger. Vyšla v roce 1775 a zdůrazňovala například postup od lehčího k těžšímu, velký význam přikládala společnému čtení a nabádala také k rozhovoru o probraném učivu.
Povinnou školní docházku na délku osmi let pak stanovil školský zákon ze 14. května 1869. Ten také určil sankce pro rodiče, kteří na pravidelnou docházku dětí nedbali (třeba i vězení). Zákon též zřídil středoškolské učitelské ústavy, formuloval zásady pro financování školství a řešil i rozsah výukového úvazku učitelů.
V návaznosti na tento zákon byly pak v školách v roce 1870 zrušeny tělesné tresty a o pět let později zrovnoprávněn plat učitelek s platem učitelů. Zákon z roku 1869 platil s drobnějšími úpravami až do přijetí zákona o jednotné škole v roce 1948. Zákon o jednotné škole soustředil všechny typy škol (včetně soukromých, církevních a škol, jež byly do té doby v pravomoci jiných resortů) pod centrální školský úřad.
Délka povinné školní docházky se v průběhu let různě měnila, od šestileté ještě z dob Marie Terezie, přes osmiletou, devítiletou (platí i v současnosti) až po desetiletou. Po listopadu 1989 pak přišly na řadu další změny v organizaci vzdělávání. Na scénu se například vrátila víceletá gymnázia, začaly vznikat soukromé školy, vyšší odborné školy a vysoké školy neuniverzitního typu.
