Česká rakousko-uherská justice

Soudci jsou českou veřejností často vnímáni jako privilegovaná skupina lidí, která se nemusí nikomu zodpovídat. Prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa, ale tvrdí, že české justici pomůže především větší nezávislost soudců. Uznává zároveň, že na spravedlnost může v Česku čekat člověk dlouho a mechanismus justice někdy pracuje hodně ztuha.

Pokud bychom měli vybrat jednu vlastnost, která je v souvislosti s českou justicí nejčastěji zmiňována, byla by to asi pomalost. Mají ji české soudy nějak zakódovanou „v genech“?

Česká justice je pomalá a těžkopádná mimo jiné i proto, že už desítky let trpí chorobou, kterou bych popsal jako „písemnost“. Je to papírová justice. Někdy je až k nevíře, jak strnulé postupy se používají třeba při obesílání účastníků. Napíšu do spisu rukou pokyn kanceláři, tam na počítači vyplní předvolání, vloží je do obálky, obálku do prádelního koše s ostatní poštou ji přemístí do podatelny, odtud kolečkovou taškou na na poštu. Stejnou cestou se ta věc zas dostane zpátky k soudci. To je přitom jenom jeden z obrovského množství úkonů. Samozřejmě, že by jich hodně šlo řešit elektronickou cestou, to by se ale musela změnit podoba soudního spisu, která od časů Rakouska-Uherska zůstala prakticky stejná.

Dá se to skutečně vysvětlit hlavně historickým dědictvím?

Je to také věc mentality celého justičního systému, v němž je hodně lidí, kteří prostě přebrali způsoby svých školitelů, ti je zase přebrali od svých školitelů... Český soudce se v profesním životě často zdráhá použít věci, které v osobním životě používá běžně. Třeba e-mail. 

Ta „choroba písemnosti“, o které mluvíte, ale asi nespočívá jenom v tom, že soudci píší víc na papír než do počítače.

To ne. Myslím, že během posledních desítek let se v podvědomí mnoha českých soudců stala ze souzení literární činnost, a ne rozsuzování sporů. Když před soudci dnes řeknete slovo „rozsudek“, nevybaví si většinou verdikt, který vynáší v soudní síni jménem republiky. Vybaví si ten dvacetistránkový elaborát, který za měsíc vypotí v kanceláři pro svoje kolegy z odvolacího a Nejvyššího soudu, nastřílí do něj judikáty, odborné výrazy. Kdyby ty texty byly alespoň čtivé, jenomže lidé, kteří před soud dostali, jim nemohou porozumět, někdy jim nerozumějí ani advokáti. Dokonce existují judikáty, které řeší, jak má písemné odůvodnění rozsudku vypadat, aby bylo „přezkoumatelné“. Stává se, že vyšší instance věc vrátí, protože bylo písemné odůvodnění rozsudku podle jejího názoru nepřezkoumatelné, i když je zcela zřejmé, o co ve sporu šlo. Účastník řízení se v tu chvíli musí cítit, jako by se ocitnul na jiné planetě.

Soudci také jsou v očích veřejnosti – možná i kvůli médiím – lidé žijící v odtrženém světě, navíc také „nedotknutelní“, chránění jistotou doživotního jmenování.

Ta odtrženost nebo „zakuklenost“ světa soudců má dvě stránky. Jedna z nich je docela pozitivní. Dokonce i mezi těmi politiky a podnikateli, kteří nemají zrovna dobrou pověst, existuje povědomí o tom, že na soudce si nemohou dovolovat. Druhá věc je, že soudci se často chovají, jako kdyby nemuseli nikomu nic vysvětlovat, z čehož může plynout i to vnímání justice, o kterém jste se zmínil. Přitom soudce by svoje kroky a rozhodnutí vysvětlovat veřejnosti měl. Nedávno jsem se zhrozil u zpráv v televizi při reportáži o nějakých lidech, kteří svoje finanční problémy chtěli řešit tím, že se prodají „do otroctví“ včetně sexuálních úsluh a soudce rozhodl o umístění jejich dětí do ústavu. Neznám detaily případu, ale umím si představit, že k rozhodnutí měl dobré důvody, které by se daly jednoduše vysvětlit. Jenže když mu televize zavolala, tak řekl: „Já tady nejsem od toho, abych se bavil s nějakou televizí.“ Střih, tečka. Snažil jsem reportáž vnímat očima nezaujatého diváka a  přišlo mi, že na lidi to muselo působit špatně. Jako by se soud dopustil něčeho zlého, přitom to tak ve skutečnosti určitě nebylo.

Kde se vlastně v soudcích bere to přesvědčení, že nikomu nic nemusejí říkat, nechuť něco vysvětlovat? Představitelé dalších dvou mocí ve státě – výkonné a zákonodárné – jsou někdy schopni se médiím se svými vyjádřeními i vnucovat.

Podle mě to souvisí s poměry před rokem 1989. Hodně lidí, kteří se chtěli živit právem, a přitom nestáli o to, aby je někdo otravoval se vstupem do KSČ, tehdy šlo soudit k soudu prvního stupně. Tam byl – pokud člověk nestál o to dělat předsedu nebo postoupit k vyšší instanci – od politiky celkem klid. Takový soudce se pak záměrně a vlastně docela pochopitelně schoval za hradbu spisů, o samotě v kanceláři psal svoje rozsudky, o nic jiného se nezajímal. Je pravda, že takoví soudci se i v době totality dokázali někdy chovat  nezávisle. Byly například případy, kdy chartisté u soudu vyhráli pracovněprávní spory. Někteří z těchto soudců v justici zůstali, školili soudce mladší, možná na ně přenesli i ten reflex skrýt se a nevystrkovat nos. Myslím ale, že se situace v tomhle ohledu postupně lepší.

Jak zvládáte situaci, kdy na konci jednání musíte někomu říci něco, co hodně nechce slyšet?

Tohle mi velké problémy nepůsobilo a nepůsobí. Už jenom tím, že si člověk na sebe vezme talár, zaštítí se autoritou a mocí  státu, jehož jménem vynáší rozsudek. Závažnost chvíle je vyjádřena i v přesných pravidlech soudního jednání, jak říkal doktor Rubeš, jednání u soudu je jako mše v kostele. Soudce sedí výše, dřív nad ním visel krucifix, teď státní znak. To všechno by dohromady vytváří jistou atmosféru, která v lidech budí respekt. A skutečně to funguje, ani otrlý kverulant si v soudní síni většinou nedovolí někoho sprostě napadat. Horší to může být, když se soudí mimo budovu soudu. Jednou jsme v rámci řízení šli do bytu, kde jsem potřeboval na místě zjistit, jak moc je po zdi rozlezlá plíseň. Právní zástupkyně se do sebe pustili tak, že jsem jenom zíral a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat.

Může si soudce dovolit přiznání chyby?

Jakmile jednou soudce vynese rozsudek, tak ho prostě musí odůvodnit a obhájit, i kdyby mu už v tu chvíli došlo, že někde udělal botu. Nemůže si dovolit zpochybnit to, co vynesl v jednací síni. To už je věc odvolací instance, aby chybu našla a změnila rozsudek nebo věc vrátila.

Vám se někdy stalo, že jste si uvědomil, že váš rozsudek byl nesprávný?

Jistě, stalo. Párkrát mi při sepisování toho písemného odůvodnění rozsudku došlo, že jsem třeba nevzal v potaz nějakou listinu, která s mým rozsudek tak docela neladí. Ale říkám – v tu chvíli se už nedá nic dělat.

Českou justici popisujete jako dost konzervativní prostředí, někdy odtržené od svět kolem. Soudcovská unie, kterou vedete přitom volá po zavedení soudcovské samosprávy. Nevedla by ale nakonec k ještě většímu „zapouzdření“ soudní moci?

Myslím, že ne. Současný český model, kdy o soudech do značné míry rozhoduje exekutiva, je v evropském kontextu ojedinělý. Skutečně není obvyklé, aby vláda určovala, kdo se stane soudcem, kdo bude povýšen nebo přeložen, kolik dostane který soud peněz. Soudy nemá řídit ministerstvo; je to stejné, jako kdyby existovalo ministerstvo pro záležitosti parlamentu – to by si zákonodárci asi líbit nenechali. I na Slovensku, v Maďarsku a Polsku existuje nejvyšší soudcovská rada. V Česku přežívá rakousko-uherský model, který během staletí dokázal mimo jiné i to, že exekutiva soudy prostě řídit neumí. Na pomalost justice se v Česku nadávalo už za první republiky.

Se Slováky, Maďary i částí Poláků byli Češi ve stejném Rakousko-Uhersku. Proč je justiční tradice mocnářství tak vytrvalá zrovna u nás?

Je to pro mě záhada. Snad to souvisí s tím, že s prvními plány na reformu justice přišel doktor Motejl až v roce 2000. Tehdy už ale byla menší chuť měnit zaběhnutý pořádek věcí, než byla třeba na začátku devadesátých let.

Když už jsme u přílišné blízkosti soudů a exekutivy. České soudy jsou často kritizovány za snadnost, s níž povolují odposlechy telefonů.

Já - jako civilní soudce - během své kariéry nepovolil ani jeden odposlech. Obecně vidím možnost zlepšení ve zpětném přezkumu oprávněnosti odposlechů, o němž uvažuje ministr Pospíšil. Na obranu soudců bych řekl, že většinou věc proběhne tak, že za nimi přijde v samém počátku trestního řízení někdo od policie a řekne jim o nějakém vážném podezření. Třeba, že se chystá obrovská akce obchodníků s drogami, a že proto státní zástupce žádá povolení odposlechů. A co soudci v takovou chvíli zbývá? Buďto zamítne, a pak bude slýchat, jak  zmařil nějaké důležité vyšetřování, anebo odposlech povolí. Rozhodnutí o odposlechu je nakonec na soudci, který je ale ve svém rozhodování hodně omezen tím, jaké podklady dostane od policie nebo od státního zástupce. Profesně je mi tahle otázka vzdálená, obecně bych jenom řekl, že kdybych dostal návrh na odposlech nějakého známého politika nebo novináře, asi bych zbystřil a snažil se o věci zjistit více. U každé žádosti o odposlech se ale asi takhle postupovat nedá.

Co říkáte na šíření odposlechů v médiích?

Když jsem si četl Ivánku, kamaráde od pana Čtvrtníčka, mohl jsem se potrhat smíchy. Soudcovská unie se ale nedávno obrátila na vysílací radu s tím, že odposlechy by se v médiích vůbec neměly objevovat. Jednak unikají na veřejnost způsobem, který přinejmenším hraničí s trestným činem. Hlavně jde ale o lidi, jejichž jméno se v přepisech odposlechů objeví, a kteří se přitom nijak neprovinili. O jednom mém kolegovi třeba po telefonu mluvili dva lidé zapletení do korupční aféry a přepis odposlechu toho hovoru se dostal na veřejnost. On sám s tou kauzou neměl nic společného, ale jenom to, že se jeho jméno v tomhle kontextu objevilo, mu způsobilo problémy. Pochází z vesnice a řekl mi, že lidi doma už si bude navždycky myslet, že jeho jméno s tou kauzou nějak souvisí.

Nemůže třeba právě publikace odposlechů způsobit, že bude rozhodování soudce dopředu ovlivněno? 

Nemyslím, že by se to stávalo. Je to možná zase pozitivum toho „zapouzdření“ české justice – soudci nejsou ve svém rozhodování tak vnímaví k náladám veřejnosti a skutečně si myslím, že rozhodují především na základě spisu. Stává se ale, že se – i prostřednictvím médií – mezi lidmi vytvoří tak jednostranný názor na nějakou kauzu, že se rozhodnutí, jež té náladě nevychází vstříc, vnímá jako selhání justice.

Jakou kauzu máte na mysli?

Z poslední doby bych jmenoval třeba případ dětí, pro které k matce přišel exekutor a musely odletět za otcem do Argentiny. Záběry té exekuce jsem viděl v televizi a cítil jsem se přitom jako kdokoli jiný – bylo mi strašně. Nevím, jestli bylo vůbec etické tohle vysílat. Jak na tu holčičku třeba za pět let bude působit, až se podívá, jak se o ní rodiče prali a jak ona sama tehdy zoufale křičela... S tím už se ale nedá nic dělat. Každopádně ty záběry musely ve veřejnosti vyvolat jednoznačný dojem, že děti patřily k matce a že česká justice při ochraně rodiny selhala a připustila, aby od ní byly násilím a surově odtrženy. Nikdo nemluvil o tom, že děti mají také otce. Ombudsman, který nemá důvod justici nadbíhat, o případu napsal zprávu, v níž tvrdí, že postup soudů měl být dokonce ještě přísnější. Dokonce uvedl, že se v téhle kauze a referování o ní projevily xenofobní rysy české společnosti. Tyhle argumenty ale v médiích moc silně nezazněly. Nedávno jsem kvůli té kauze šel do televize, dostal jsem za uši, volaly tam rozhořčené matky...

Vy jste svého času „dostal za uši“ od otců, když jste médiím řekl, že devět z deseti rozvádějících se otců je velmi rádo, když soud přiřkne děti do péče matky. Stojíte si za těmi slovy?

Nevím, jestli přesně devět z deseti. Jsem si ale jistý, že historická a společenské tradice většině chlapů vyhovuje. Samozřejmě tady jsou ti, kteří se cítí být poškození ve svých rodičovských právech a domáhají se nápravy – někdy úspěšně. Já ale nevím, čeho v těch sporech může vlastně soud dosáhnout. Může provést exekuci na dítě. Jenomže už to pouhé slovní spojení je strašné. Je vůbec možné něco takového nařizovat, když každý psycholog řekne, že děti ta situace nadosmrti poznamená?

Pokud ale soud nějak rozhodne, měl by být přece stát schopen a odhodlán takové rozhodnutí vynutit.

Ano, povinnost nařídit v nejhorším případě i exekuci na dítě vyplývá z mezinárodních úmluv.  Zároveň  je jasné, jaké může mít exekuce na dítě dopady. Pokud by měl rodič, jehož bývalý partner dětem vymývá mozek a vede je proti němu, na mysli především zájem dětí, asi by došel k tomu, že mu nezbývá než se stáhnout. Srazit podpatky a zmizet s nadějí, že až děti přijdou k rozumu, pochopí, jak to bylo, a vazby mezi ním a jimi se podaří nějak obnovit. Uznávám, že je strašné tohle po někom chtít. Je to všechno mimořádně citlivá věc. Měli bychom ale přinejmenším začít diskutovat o tom, jak moc mohou soudy do takových situací vstupovat. Zatím je to tak, že to dostávají ze všech stran: jednou, že nic nedělají, podruhé, že něco dělají, že se „podepisují na dětech“. Přitom se ale na dětech „podepisují“ především jejich rodiče.

Kolik času český soudce – ať už ještě na škole nebo později jako čekatel anebo už skutečně jako soudce – stráví úvahami a diskusemi o tom, co je to spravedlnost, co jsou to dobré mravy, z nichž by jeho rozhodování mělo vycházet?

Málo. Soudcovská unie sice vyvíjí na tom poli nějakou práci – pořádají se semináře, sepisují etické kodexy. Obecně to ale není dost. Soudce by měl být schopen svoje rozhodnutí nejenom odůvodnit literou zákona, ale také ho zasadit do společenského kontextu. Měl by v sobě mít i značnou empatii, nebýt jenom představitelem moci, která může docela dramaticky ovlivnit životy jiných, ale umět si představit i sebe v pozici lidí před soudem. Neděje se to vždycky a někdy jde o maličkosti. Mohl bych vyletět z kůže, když třeba k trestnímu líčení pozve soudce třicet poškozených - svědků, všechny na osm třicet a přitom je jasné, že na posledního přijde řada ve 14.00. Když ten posledních z nich někdy odpoledne konečně odchází, rozkope vzteky dveře a zařekne se, že už ho u soudu nikdy neuvidí.

***

Jaromír Jirsa (41)

Do české justice nastoupil na začátku roku 1990 po třech letech čekatelství se stal soudcem pro civilní věci na obvodním soudu pro Prahu 8, v roce 1998 přešel na Obvodní soud pro Prahu 1, jehož je místopředsedou. Necelých pět let je prezidentem Soudcovské unie, která mimo jiné prosazuje oddělení správy justice od vládní moci. Do veřejných diskusí výrazně vstoupil například v souvislosti se sporem o jmenování soudců mladších než třicet let nebo konfliktem mezi prezidentem Václavem Klausem a předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou. V poslední době se v médiích často vyjadřoval k případům dětí, které české úřady vrátily otcům v zahraničí.

Foto: Robert Zlatohlávek, Robert Sedmík, archiv