V poslední lednový den přijde do kin film Občan Havel, dokument, který ojedinělým způsobem mapuje politickou dráhu posledního československého a prvního českého prezidenta. „Je to spíš jakési svědectví, o kterém nevím, co způsobí, možná to proti mně obrátí nějakou část publika, možná nikoli,“ říká Václav Havel v rozhovoru pro TÝDEN.
Čeho by si podle vás měl divák ve filmu Občan Havel všimnout? A čeho si pravděpodobně nevšimne?
Především musím říct, že nejsem znalcem toho filmu. Viděl jsem hrubý sestřih a nejsem asi ten nejsprávnější posuzovač. Nicméně cílem filmu – dosti unikátního – je ukázat zákulisí vládnutí, ukázat každodennost a nejrozmanitější druhy starostí a trápení, které člověk ve vysoké funkci zakouší. Tím nechci říct, že výkon funkce je pouhé trápení a mučení, je to zároveň dar osudu, díky němuž se člověk dostane k historicky důležitým a nevídaně zajímavým věcem. To se nestane každému, že.
Posloužil vám k nějaké úvaze? K nějaké zapomenuté či zasuté vzpomínce? Třeba jako když si člověk vede deník a po letech si ho přečte, nebo najde starou fotografii, kterou léta neviděl.
Většina dojmů měla právě tuto povahu. Mnoho událostí jsem dávno zapomněl, odsunul kamsi do podvědomí, ale náhle se mi v paměti velmi živě vybavovaly. I když nevyhledávám svou tvář v televizi, či spíše ji nesnáším, ba i svůj hlas v rádiu neposlouchám právě s chutí, tak musím říct, že tentokrát mi dvě hodiny, po které jsem na sebe hleděl, přišly docela poutavé. Snad zaujmou i někoho jiného. Samozřejmě první, co jsem si uvědomil, bylo, že čím jsou záběry starší, tím jsem já byl mladší, více jsem toho stihnul a měl jsem více elánu.
Měl jste při nějaké scéně pocit, řekněme, trapnosti?
Ale zajisté. Třeba okamžiky, kdy po volbách v roce 1998 za mnou přišel Miloš Zeman a začal mě přesvědčovat o něčem, co já jsem nechtěl udělat. Já jsem ho v té době ještě dobře neznal, vykali jsme si a moc jsem nevěděl, jak na něj. Tak jsem jen tak seděl a civěl, on do mě hučel a já byl zaskočený a usvědčený, což člověk nemá nikdy rád. Když jsem to teď viděl, tak jsem se musel smát a zároveň červenat.
To je důležitá scéna toho filmu. On na vás přece dosti brutálně tlačí, ať něco provedete Klausovi, a vy prostě trváte na tom, že nemůžete, protože by to byl podraz. Vypadáte sice bezradně, ale postoj uhájíte. Každý nechť si to vyloží podle svého.
No, to je sice pěkné, že jsem si trval na svém, svůj postoj uhájil a Václava Klause nepodrazil, ale moc zdatně a elegantně při tom věru nevypadám.
Také jste mohl poslat Pavla Kouteckého s filmaři pryč...
Ale to jsem nikdy neudělal. Základní dohoda, kterou jsme s Pavlem Kouteckým kdysi dávno ujednali, byla, že ho můj tajemník Vladimír Hanzel vždy pozve tam, kde budeme mít pocit, že se děje něco zajímavého, a dál už mu necháme volnou ruku a tvůrčí svobodu. Mohl být přítomen úplně jiným situacím a mohl vzniknout úplně jiný film. I tak natočil čtyřicet pět hodin materiálu, které bylo jistě velkým uměním sestříhat. Toho se po smrti pana Kouteckého ujal Miroslav Janek.
Považujete ten film také za své dílo? Nebo se v něm cítíte jen jako objekt filmařského zájmu?
Nejsem subjektem toho filmu, já ho nenatočil a ani jsem v něm nehrál jako herec. Jsou to prostě výseky či epizody z toho, co jsem prožil, jak jsem se choval a co jsem říkal v tehdejší situaci.
Zmocňuje se vás někdy melancholie? A za jakým obdobím?
Já sám sebe zakouším jako člověka dost depresivního, ale mám snad natolik pevnou vůli, že to nedávám moc najevo. Nemám rád konflikty, konfrontaci, toužím po harmonii. Už čtyřicet let se po mně chce, abych stále někoho povzbuzoval a šířil ve svém okolí naději. Ale kde ji mám donekonečna brát, že? Nemohu říct, že jí mám nazbyt.
Celý rozhovor přináší nové vydání časopisu Týden.
Foto: Jan Zátorský
