Pohlreich u Miroslava Macka narazil: Takhle ne, šéfe!
22.04.2010 11:49 Původní zpráva
Náročnost, neústupnost, tvrdost. Žádné kompromisy. Taková je metoda televizního kuchaře Zdeňka Pohlreicha. Bylo na čase, aby někdo podobné zbraně vyzkoušel i na něm. Úkolu se ujal známý zubař, politik a hédonik Miroslav Macek, který navštívil "šéfovu" italskou restauraci Divinis na Starém Městě pražském.
Prostor je to spíše malinký, světlé barvy jej ovšem zpříjemňují. Dřevěné sochy, stolky, lampy a regály s prázdnými lahvemi někoho zaujmou, někoho ne. Neformální obsluha v džínách, košilích a tričkách nás uvádí ke stolku pro dva u okna. Povrch tvoří silné dřevěné desky bez ubrusu.
Dřevo na našem stole je poněkud rozeschlé, a tedy hrbolaté, takže talíře se při jídle kymácejí a sklenice jsme několikrát zachraňovali před pádem. Mimochodem: prosecco na úvod jsme dostali ve sklenicích Micasa, víno ve výrobcích C&S (těžkých, v rukou nepříjemně nevyvážených), vodu ve sklenicích Rona.
Pohlédnu doprava a vidím staré litinové ústřední topení, ale rovněž uřezané staré trubky, spleš nových měděných, zásuvku neočištěnou od malby. A je po stylu!
Možná by stačilo o jednu dřevěnou sochu méně a z ušetřených prkýnek udělat kryt na radiátory, stýskám si v duchu. Nalevo je stůl pro větší společnost, vzdálený od toho našeho šedesát centimetrů (na nejbližší židli si naštěstí nikdo nesedl, jinak by seděl mé partnerce téměř na klíně).
Neokázalost, nebo křupanství?
Zatím jsme v restauraci sami, a tak si můžeme vychutnat hlasitou břesknou trubku a chraplák Louise Armstronga. Zatím netušíme, že během příští hodiny a půl uslyšíme Hello, Dolly ještě třikrát... Není nad italské domácí prostředí!
Prosecco je příjemně vychlazené, začínáme studovat jídelní lístky a nasloucháme výčtu "specialit dne" od úslužného a milého číšníka, který se ovšem záhy u vedlejšího stolu opře při hovoru s hosty oběma rukama o stůl zajímavá neokázalost!
Můj vinný lístek tvoří několik papírů spojených provázkem provlečeným skrze otvory od děrovačky (opět stejná "stylová neokázalost"?) s příšernými oslími rohy, nyní už poněkud umatlanými.
Nepříjemným překvapením je, že chybí sezonní radosti: chřest a medvědí česnek. Taková kulinářská oslava jara se u nás zřejmě nenosí. Škoda též, že bych nemohl cizinci předvést kvalitní moravské víno.
Vybírám si marinovanou telecí kýtu s omáčkou z tuňáka a dušená telecí líčka s marsalou a se špenátem. Petra volí penne se sienským vepřovým a jehněčí kotletky na rozmarýnu s restovanými brambory.
K předkrmům si objednáváme třetinku Gavi di Gavi, k hlavním chodům Montepulciano Il Maschio da Monte 2007. Podivuhodné je, že vinný lístek nabízí vína o tři až pět let starší, než jsou ta skutečně k dispozici. Ceny za ta mladší vína jsou ovšem stejné, takže klam.
Místo vody nám bez optání přinesou minerálku (v lahvi od studia Pininfarina); sice se nedá pít, ale máte ji zatraceně dobře započítanou v ceně. Louis Armstrong nám k tomu zpívá svou Jeepers Creepers.
Pach si odnášíme domů. Můj pokrm, zvaný též vitello tonnato, který jsem už ochutnal v mnoha slavných restauracích, právě přichází. Řečeno s Marcellou Hazanovou (autorka nejslavnější italské kuchařské knihy, pozn. red.), i já viděl pokrmy vydávané za vitello tonnato, vytvořené ovšem z rozložených plátků telecího s kopečkem omáčky na nich nikoli nejméně čtyřiadvacet hodin omáčkou zcela zalité, aby do nich pronikla. Také tentokrát jde, bohužel, o první případ.
Málo propláchnuté a tedy ostré kapary dávají zapomenout na proslulou disputaci literárního hrdiny Nera Woolfa s jeho kuchařem Saulem Panzerem, zda je na vitello lepší omáčka z tuňáků středomořských či z atlantických. Kapary by v tomto případě přehlušily i omáčku z leklé mřenky. Petřiny penne s vepřovým jsem ochutnal a byly skvělé. Červené víno otevírají teprve nyní, ale snad se ještě stihne alespoň trochu vydýchat.
ČTĚTE TAKÉ: Drsný šéfkuchař Pohlreich končí
Telecí líčka na hromádce špenátu jsou téměř černá, z jedné stany příliš připečená, nicméně krásně měkká a kližkovitá. Zato omáčka je velmi, velmi přesolená. Nabízím beze slova k ochutnání Petře, která solí více než já. "Příšerně slané!" nechává se slyšet. Ve špenátu jsou pinolky, nijak neinzerované, takže alergici na oříšky, pozor!
Opět zní Hello, Dolly.Petřiny jehněčí kotletky na rozmarýnu jsou "well done". Přitom ona je má ráda do růžova, ale nikdo se jí neptal! Po rozmarýnu ani vidu, zato je v omáčce spousta cibulek, opět neohlášených. Petra roní slzu při vzpomínce na kotletky připravované skutečně na rozmarýnu.Montepulciano je skvělé a dává zapomenout, že k nám pomalu, ale jistě přichází pach z kuchyně, který nás usazen v šatech doprovodí až domů.
Po pauze si objednáváme dezert: Petra čokoládový fondant s malinovým pyré, já mučenkový sorbet. Fondant je výborný, malinové pyré průměrné, zato je tu opět neavizovaná pistáciová zmrzlina s velmi podezřele silnou pistáciovou chutí a neomylně s etylvanilinem. Sorbet je velmi kyselý: v tomto směru by šel jistě vylepšit kupříkladu přidáním akátového či jedlového medu.
Vole, máš tam nepořádek!
Ještě nám zbývá dát si skleničku prosecca na vytrávení, zaplatit účet (na pražské poměry uspokojivý, ne přehnaně vysoký) a nasednout do objednaného taxi. Doma rozvěsíme šaty na balkon, aby vyčichly, a vyprávíme si, jak by bylo skvělé, kdyby si Zdeněk Pohlreich místo svých oblíbených "vole" a dalších vypípaných slov udělal pořádek doma. A to z gruntu!
Foto: Robert Zlatohlávek, Robert Sedmík