Ve 20. letech 20. století prožívaly USA období konjunktury, což se projevilo i na kapitálových trzích. Spekulanti i drobní investoři čile obchodovali na burze, ale postupně se začaly projevovat jisté známky přehřátí ekonomiky a ceny akcií již přestaly odpovídat reálným hodnotám. Ještě počátkem října 1929 většina analytiků a bankéřů ujišťovala trh, že je všechno v pořádku, ale umělé nafouknutá bublina nakonec praskla. Hromadný výprodej akcií a strmý pád jejich cen způsobil krach na newyorské burze, který odstartoval před 95 lety, 24. října 1929, nejhlubší světovou hospodářskou krizi.
První investoři začali v obavách před možnými ztrátami prodávat své akcie již několik dní před krachem na Wall Streetu. V osudný "černý čtvrtek" 24. října najednou zcela zmizely nákupní příkazy a spousta investorů podlehla panice. Každý se chtěl co nejrychleji zbavit akcií, které se minutu po minutě stávaly bezcenným kusem papíru. Příští den zasáhly zprávy o výprodeji na burze také evropské trhy a postaraly se o "černý pátek".
Následovalo "černé pondělí", "černé úterý", první den krize bylo prodáno 13 milionů akcií, o několik dní později dokonce 16 milionů. Kurzy klesly až o 90 procent. Pokles cen pokračoval do roku 1932, kdy cena akcií dosáhla v průměru jedné šestiny úrovně roku 1929. Americký HDP poklesl podle většiny zdrojů v letech 1929 až 1933 o 30 procent.
Dow Jonesův burzovní index ztratil do poloviny listopadu podle údajů Fedu, americké centrální banky, polovinu své hodnoty a v létě 1932 se dostal na svou nejnižší hodnotu v historii. na předkrizové hodnoty se dostal až v roce 1954.
Střadatelé také v panice ve velkém vybírali peníze, krachovaly banky a tím pádem šli ke dnu i vkladatelé. Panika vypukla naplno v prosinci 1930 po krachu Bank of United States, který způsobil lavinu krachů dalších bank, podniků i jednotlivců.
Následky krize byly katastrofální. V letech 1929 až 1933 vzrostla v USA nezaměstnanost z 1,6 na 12,8 milionu lidí, tedy až na 20 procent, a na vrcholu krize bylo v USA 16 milionů nezaměstnaných. Tisíce podnikatelů, kteří si půjčili na zvyšování produkce, o kterou již nikdo nestál, bankrotovaly. Zavíraly se továrny a doly, ceny zemědělských výrobků se kvůli nadúrodě snížily o 50 procent a krize postihla i farmáře. Velkoobchodní ceny se zhroutily i v dalších sektorech hospodářství. Tisíce lidí skončily na ulici a kvůli krizi se údajně zvýšil počet sebevražd.
Americká vláda zaujala ke krizi neutrální postoj a odmítala jakékoliv zásahy. Částečnou změnu postoje znamenal až nástup prezidenta Franklina Roosevelta a jeho program New Deal (Nový úděl), jenž počítal mimo jiné se zaměstnáním více než dvou milionů osob ve veřejných programech. Rooseveltův program ale mnoho ekonomů kritizuje, protože zvýšil daně, státní výdaje a regulace všeho možného. A nákladné programy na podporu zaměstnanosti také podle nich moc nezabíraly a Spojené státy se definitivně dostaly z krize až v době války, kdy ekonomika a průmysl přešly na válečný režim.
Dalším krokem americké vlády bylo oddělení soukromého a investičního bankovnictví v rámci Glass-Steagallova zákona, který byl zrušen až v roce 1999. Zároveň bylo zavedeno povinné pojištění vkladů nebo zákony na ochranu drobných akcionářů, jehož neexistence vedla k masovému vybírání peněz střadateli a následně k pádu většiny bank.
Krize z USA jako největšího světového věřitele se rozšířila i do Evropy. V Německu bylo například přes šest milionů, v Británii čtyři až pět milionů. Přibližně milion lidí byl podle odhadů bez práce na vrcholu krize v Československu. V Evropě expandoval nacistický režim, který se dostal k moci kromě jiného právě i v důsledku hospodářské krize.
Zásluhu na rozšíření krize do světa měly zčásti i kroky americké vlády, která zavedla drastická ochranářská opatření na dovozy do USA. V květnu 1931 totiž vstoupil v platnost Smoot-Hawleyův zákon, který vytvářel zásadní celní bariéry pro dovoz do USA a který byl posléze napodoben řadou dalších zemí, což zásadně ochromilo mezinárodní obchod a zhoršilo průběh krize.
