Nadnárodní společnosti mají jednu velkou výhodu. Své zisky dokážou snadno přemístit tam, kde z nich odvedou nejnižší daně. Malé podniky, živnostníci a zaměstnanci nemají šanci se povinným platbám státu vyhnout. Na svých bedrech tak nesou drtivou většinu daňového břemene. Je čas to změnit.
Průměrná pokuta za porušení zákona o elektronické evidenci tržeb dosáhla zhruba deseti tisíc korun. To je dvakrát více než loni na jaře. Za nenamarkovanou krabičku bonbonů Tic Tac za patnáct korun dokonce padl flastr patnáct tisíc. O drakonických sankcích za pochybení v případě kontrolních hlášení DPH byly popsány stohy papíru. Na malé a střední podnikatele si stát prostě dovolí.
Na druhé straně tentýž stát zavírá oči před podnikáním velkých tuzemských i zahraničních firem, které své zisky přelévají mezi jednotlivými zeměmi tak, jak je to z hlediska daňové optimalizace výhodné. Facebook v Česku dokonce nemá zřízenu žádnou oficiální dceřinou společnost a veškeré příjmy daní v Irsku. Apple? Za loňský rok mu Finanční správa vyměřila daň ve výši 555 tisíc korun. Česká pobočka Microsoftu? Ano, ta je o několik řádů štědřejší. Loni odvedla tuzemská filiálka Gatesova impéria do české státní kasy 53 milionů korun. Přestože skoro všechno v Česku, co má monitor a klávesnici, se bez "microsofťáckého" softwaru neobejde.
Nekecej, makej a plať
Realita je zkrátka taková, že státní rozpočet z drtivé většiny plní sami Češi. Jen z loňských daňových příjmů státu ve výši 963 miliard korun připadalo přes osmdesát procent na domácnosti. Ať už v podobě daní z příjmů fyzických osob zaměstnanců a živnostníků, nebo jako daň z přidané hodnoty, kterou coby koncoví spotřebitelé zaplatíme v ceně produkce.
K tomu je třeba přičíst ještě odvody do sociálních a zdravotních systémů v objemu skoro 850 miliard ročně. O platbu těchto peněz se sice dělí zaměstnanec se zaměstnavatelem, ale nakonec je to vždy pracovník, kdo vytvoří hodnotu, z níž se zmíněné povinné platby vypočítávají.
Naproti tomu velké zahraniční společnosti plně využívají prostor, který jim čeští politici v minulosti dali. A nejen čeští. Firmy jako Facebook či Google se vysmívají vlastně všem, a nejvíce těm v Evropě. Vlády jednotlivých členských zemí Evropské unie nejsou schopny se dlouhá léta domluvit na tom, jak zařídit, aby zejména technologičtí giganti danili své zisky tam, kde je vygenerují. Taková změna by pozici Česka v tomto ohledu sice do určité míry vylepšila, ale ani to by zdaleka neodstranilo asymetričnost podmínek, ve kterých soutěží malé firmy s těmi velkými. A to v drtivé většině případů v off-line prostředí.
Kreativní účetnictví
Stalo se už pomalu tradicí, že nejvíce prostředků z České republiky odtéká v sektoru finančních služeb. Jen tři největší peněžní ústavy na tuzemském trhu odvedly svým zahraničním matkám za loňský rok na dividendách přes 32 miliard korun. To je skoro o čtvrtinu více než za rok 2016, třebaže jejich zisky vzrostly jen o dvě procenta. Nejvíce poslala domů ČSOB (přes 15 miliard) následována Českou spořitelnou (11,7 miliardy) a Komerční bankou (bezmála šest miliard). Podíváme-li se ale na celkovou čistou sumu peněz, která loni jako podíly na zisku putovala za naše hranice, dojdeme k částce převyšující 321 miliard korun. Vyplývá to ze statistiky platební bilance zveřejňované Českou národní bankou.
Přitom ještě v roce 2016 to bylo 311 miliard a o tři roky dříve jen něco přes 280 miliard korun. V letošním roce jsou zatím známy jen údaje za první kvartál, který ovšem nevěstí žádné zlepšení. Za leden až březen už od nás v podobě výnosů z investic odteklo skoro 57 miliard korun, přičemž ve stejném období loňského roku to bylo jen necelých třicet miliard.
Navíc výplata rozděleného zisku není jediný způsob, jak odsud peníze dostat. Celková suma včetně zmíněných dividend a jiných podílů na zisku firem, která opustí Českou republiku, dosahuje až 700 miliard korun ročně. Používají se k tomu nejrůznější triky v rámci vnitropodnikového účetnictví, pomocí nichž se z dceřiných firem vysávají nezdaněné výnosy a stupňuje se tlak na snižování nákladů. V jeho důsledku si pak tuzemští zaměstnanci často stěžují na macešské chování ze strany zahraničních matek, konkrétně na udržování nízké hladiny mezd a neochotu investovat.
Jiným osvědčeným fíglem je převod veškerých informačních a komunikačních technologií do zahraničí. V praxi to znamená, že například za údržbu počítačů, kterou by si společnosti mohly zajišťovat interně a mnohem levněji v Česku, zaplatí centrále či jiné firmě z daného koncernu. Rakouská Erste Group tímto způsobem odčerpá z České spořitelny kolem dvou a půl miliardy korun každý rok.
Případ Škoda
Český stát se ale v minulosti často choval tak, že z našeho hospodářství budoval subdodavatelskou ekonomiku, kdy prioritou byla hlavně tvorba nových pracovních míst. Vypracoval na to sofistikovaný systém investičních pobídek, který ve své plné parádě funguje už dvacet let. V roce 1998, kdy bylo Česko uprostřed hospodářské recese, se to ještě dalo pochopit. Že však systém bez razantních úprav přetrval do dneška, je trestuhodné. Teprve až letos v dubnu předložilo ministerstvo průmyslu a obchodu novelu, která by měla utnout úlevy a dotace pro ony mnohokrát skloňované montovny, a naopak podpořit high-tech investice.
Mezitím si ale už na slušné peníze stihla přijít řada firem, které to zrovna příliš zapotřebí nemají. Patří k nim mimo jiné mladoboleslavská automobilka Škoda, která za celou dobu trvání investičních pobídek získala od státu různými formami bezmála šest miliard korun. Opět nic proti 855 milionům, které jí stát daroval v roce 1998. Proč ale bylo ještě v loňském roce nutné tento gigant podpořit čtyřmi sty miliony? Nemluvě o tom, že Škoda Auto si se státem velmi dobře rozumí i v tendrech na dodávky vozů. Například letos v srpnu jí stát přiklepl téměř celou zakázku na auta pro státní správu za 809 milionů korun.
Dozorčí rada automobilky z koncernu Volkswagen už koncem loňského roku potvrdila, že hodlá v odlivu dividend do zahraničí čile konkurovat bankovnímu sektoru. Škoda Auto totiž svému německému vlastníkovi poslala přes 38,5 miliardy korun jako výplatu dividendy z nerozdělených zisků minulých období. Jediná společnost tedy zvládla z České republiky lusknutím prstů vyvést o šest miliard více než tři největší bankovní domy na našem trhu.
Bruselu došla trpělivost
Že je přelévání zisků za účelem minimalizace daňové povinnosti celoevropským problémem, si již nějakou dobu uvědomuje také Evropská komise. Ta letos na jaře prostřednictvím komisaře pro hospodářské a měnové záležitosti Pierra Moscoviciho představila plán, jak s tímto nešvarem zatočit. V jeho jádru stojí záměr, aby nadnárodní společnosti odváděly daně nikoli podle toho, kde sídlí, nýbrž podle místa, kde provozují svou činnost.
"Naše pravidla z doby před internetem nedovolují členským státům zdanit digitální společnosti, které v Evropě působí, když tu mají malou či žádnou fyzickou přítomnost," zdůvodnil Moscovici krok EK. Zároveň přiznal, že v současném nastavení jsou tradiční "off-line" firmy a živnostníci zatíženi více než dvojnásobnými daněmi v porovnání s jejich digitálními konkurenty. To ostatně potvrzuje struktura příjmů veřejných rozpočtů de facto kteréhokoli členského státu Evropské unie.
Vzhledem k tomu, že tržby a zisky se nejsnáze přelévají technologickým firmám, je návrh nového daňového systému namířen právě proti nim. Společnosti jako Facebook, Google nebo Apple by tak měly v zemích, kde jsou reálně přítomny na trhu, odvádět tříprocentní daň z peněz, které tam utrží. Svým způsobem jde o sektorovou daň, po níž v minulosti volala i ČSSD. Evropská komise si od této změny slibuje přísun řádově miliard eur do rozpočtů unijních států.
Pobídky v novém
Česká republika však potřebuje přizpůsobit strukturu ekonomiky jako celku. Má-li přestat být označována za levnou montovnu pro západní Evropu, pouhá změna způsobu zdanění firem jí v tom nepomůže. Ba naopak. Snaha o maximalizaci daňového výnosu za každou cenu by nejspíše fungovala zcela opačně, což by nemělo být v našem zájmu. Myslí si to také ekonom a investor Aleš Michl. "Musíme se postarat, aby Česko bylo atraktivní, podnikání šlo nahoru a byla radost tady proinvestovat peníze," řekl před časem časopisu TÝDEN.
Určitou naději v tomto ohledu vzbudila již zmíněná novela zákona o investičních pobídkách, kterou vládě letos na jaře předložil tehdejší ministr průmyslu a obchodu Tomáš Hüner. Měl se v ní zhmotnit několikrát skloňovaný požadavek na to, aby stát při udělování daňových úlev či dotací přestal upřednostňovat tvorbu pracovních míst a namísto toho dával prioritu podnikatelským záměrům s vysokou přidanou hodnotou.
Jaká bude konečná podoba novelizované normy, však není úplně jasné. K návrhu se totiž kriticky vyjádřil prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý. Vyčetl mu například to, že vláda investiční pobídky stále vnímá jako nástroj pro vyrovnávání hospodářských rozdílů mezi regiony. To by podle něho měl kabinet řešit separátně. Za stávající podobu novely se naopak postavil Svaz průmyslu a dopravy ČR, který ocenil, že podporuje technologická centra s aplikovaným výzkumem a vývojem a přestane s úlevami pro jednoduché typy výroby.
Nový zákon o investičních pobídkách je stále ještě prakticky na samém začátku legislativního procesu. Poté co projde připomínkovým řízením, o něm bude hlasovat vláda - a až potom zamíří do dolní komory českého parlamentu. Pokud vše půjde hladce, mohl by aktualizovaný systém investičních pobídek definitivně začít fungovat od poloviny příštího roku.
