Třetí listopadový den roku 1918 připadl na neděli a Pražané vyrazili do katolických chrámů. Žižkovský bohém a anarchista Franta Sauer však usoudil, že protirakouský převrat ztrácí na síle a přivedl na Staroměstské náměstí skupinku ortodoxních revolucionářů. Protikatolicky naladěný dav záhy zlikvidoval barokní mariánský sloup a Sauer si později s gustem poznačil, jak hlava Panny Marie „odletěla jako uťatá".
Akce žižkovských hasičů
„Žižkovskej Pepík" a předválečný anarchista Franta Sauer strhl mariánský sloup na Staroměstském náměstí s pomocí žižkovských hasičů, kteří dodali potřebné nástroje i čtyři ke všemu odhodlané muže. Akci prý Sauer připravoval více dnů, teprve v neděli 3. listopadu však zneužil účastníky protikatolického shromáždění na Bílé hoře a rozhořčený průvod demonstrantů přivedl do centra Prahy.
Ve vzpomínkové knize později zdůrazňoval, jak se mu nelíbilo, že pouhých několik dnů od převratu ztrácela národní revoluce na síle. Chtělo to důraznější čin! „Dnes řeční k lidu kdekdo. Za Rakouska byl zalezlý někde za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit, a dnes mluví, řve od rána do večera. Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jaksi čin, jistě větší než začmárávání německých firem," zdůvodňoval Sauer stržení sloupu. A pak už hlava Panny Marie „odletěla jako uťatá", sloup se zlámal nejméně na deset kusů.
Bezbožecké akce Čechů v Praze
Byla neděle večer, první katolická neděle v samostatném Československu. Do prekérní situace dostal Sauer především Národní výbor československý, který měl funkci dočasné „revoluční vlády". Předsednictvo Národního výboru proto hned druhý den po stržení mariánského sloupu vydalo omluvnou zprávu.
„Na Staroměstském náměstí byl včera večer bez vědomí Národního výboru stržen mariánský sloup. Bylo zjištěno, že strhovatelé nezamýšlejí dotknout se tímto činem náboženských citů katolických, nýbrž chtěli v mariánském sloupu svrhnout znak poroby a hanby, domnívajíce se, že pomník tento byl vztyčen na paměť zkázy české samostatnosti v bitvě bělohorské," omlouval Národní výbor údajnou nevědomost Franty Sauera a jeho kumpánů, kteří prý nic nevěděli o dějinách barokní památky, jež byla postavena v polovině 17. století z vděčnosti k Panně Marii.
Právě Matka Boží měla po úpěnlivých modlitbách Pražanů na podzim 1648 celkem třikrát zabránit vyplenění města švédskými vojsky. Národní výbor ve svém prohlášení zdůraznil, že „svoboda víry a myšlení" musí být v novém státě plně zachována. Varoval také, že akce ze Staroměstského náměstí může vážně pobouřit katolické Slovensko, jehož území nové československé vojsko teprve začalo obsazovat.
Stržení mariánského sloupu v Praze vyděsilo prakticky celou katolickou Moravu, hlavně Valašsko a Slovácko, jak potvrzuje i unikátní zápis z kroniky Milotic na Slovácku: „Na slavnosť Všech Svatých byly slavnosti Bohoslužby, na druhé den slavné rekviem za padlé vojíny a legionáře a v hody uspořádali jsme sbírku bramboru pro České Srdce v Brně a Praze. Ovšem že brzy nalili nám do této radosti kapky hořkosti, když zbrklí Češi skáceli sochu Matky Mariánského národa a když počali podávati v národním shromáždění bezbožecké a protikatolické návrhy. Kdož ví, jestli skutky tyto provedené na počátku naší samostatnosti nejsou začátkem také její zkázy."
Další dva nové ministáty
V Ústí nad Labem propukly hladové bouře, ale Lidové noviny o tamních událostech referovaly jen chladně. Ústí v té době nebylo součástí Československa, ale náleželo pod samostatnou provincii Deutschböhmen s hlavním městem v Liberci. Ministáteček Deutschböhmen se rozkládal při česko-německých hranicích od Chebu po Orlické hory. V Opavě vznikla provincie Sudetenland, která se táhla od Králického Sněžníku po Nový Jičín.
V neděli 3. listopadu pak došlo k vyhlášení dalších dvou německých provincií v českých zemích. Němci z jihu Moravy si založili provincii Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě, která se táhla od Jaroslavic po Mikulov, zabíhající až na Hustopečsko a Pohořelicko. Tentýž den zatoužili po svobodě i šumavští Němci a vytvořili provincii Böhmerwaldgau na území od Českého Krumlova k Prachaticím.
O více než patnáct let později Ottův slovník naučný nové doby k existenci uvedených německých provincií vydal zajímavý komentář: „Pražská vláda neuznala ovšem těchto útvarů, navzájem územně nespojených, a odmítla s nimi jednati jako s rovnoprávnou stranou. Proto také přikročila záhy k jejich postupnému obsazování; tato okupace byla vykonána a skončena v prosinci 1918 bez vydatnějšího branného odporu těchto provincií."
Kavárny, hymny a sex
Spisovatel Richard Weiner nadále v Lidových novinách komentoval revoluční dny pod pseudonymem Poutník. Českou povahu ironicky vykreslil v mnoha až „švejkovských detailech", například si všiml, jak v jisté pražské kavárně hraje houslista střídavě snad všechny hymny. „Aby měl každý jasno, komu vyhrávají, vyměňuje malý houslista praporečky, jimiž taktuje," glosoval Weiner.
A ještě krátký pohled do inzertních stránek novin. Revoluce národní přinesla i revoluci sexuální. Závod K. Kočího z Prahy VII upozornil všechny milenecké i manželské páry, že napříště už nebude třeba žádná guma: „Žádná guma. Zcela nová, naprosto spolehlivá ochrana. Lékařskými autoritami za nejspolehlivější uznána. Dokonalý účinek. Výborná ochrana proti pohlavním nemocem. Krabice s návodem 7.50 K. Tři krabice 22 K." O jakou ochranu šlo, inzerát diskrétně zatajil.
Foto: archiv
