Právě před pětatřiceti lety, v pátek 28. ledna 1977, byla v Národním divadle v Praze odstartována kampaň umělců proti Chartě 77, kterou nakonec podepsalo přes 7500 herců, zpěváků, výtvarníků či spisovatelů.
Mediální válka s autory a prvními signatáři Charty však byla zahájena již šestnáct dnů před vyhlášením takzvané Anticharty.
Den I.: Škrabáci Havel a spol.
Ve středu 12. ledna 1977 zveřejnilo Rudé právo na druhé straně vydání obsáhlý komentář Ztroskotanci a samozvanci. "Žádný pamflet nemůže popřít dějinnou práci," zněla poslední věta tohoto textu. Text Charty 77 byl srovnáván s goebbelsovskou propagandou nebo dokonce s nebezpečím atomové války. "Socialismus se však nezalekl ani atomového vydírání a před škrabáky reakčních pamfletů má pro strach uděláno," vzkazovalo chartistům Rudé právo.
Ze samotného provolání Charty 77 ovšem Rudé právo citovalo jen několik slov, vždy s náležitým vysvětlením. Tak například uvedlo, že autoři se dovolávají "důležitých civilizačních hodnot, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil". Čtenář ale zároveň dostal poučení, že chartistům nejde o hodnoty pokrokové, nýbrž o "demagogické", dovolávání se návratu "práv pro zbytky buržoazní reakce". Více z Charty 77 režim raději necitoval. Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina se totiž ve stranických kuloárech vyjádřil, že provolání sepsaly "nejlepší mozky opozice" a případné zveřejnění petice by prý mohlo způsobit, že se pod text podepíše až milion Čechů a Slováků.
Dosti obav režimu způsobilo už to, že prohlášení otiskly různé zahraniční deníky, jako první 6. ledna 1977 francouzský deník Le Monde. Text Charty 77 totiž žádal jen to, co Husákův režim sám slíbil na mezinárodním fóru o lidských právech v Helsinkách, a tento slib dokonce v říjnu 1976 vyšel ve sbírce zákonů Československé socialistické republiky (Mezinárodni pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech).
Za hlavní "škrabáky", v očích ministra Obziny rovněž "největší mozky opozice", označilo Rudé právo "zavilého antisocialistu z milionářské rodiny Václava Havla" či Pavla Kohouta, jenž dostal mediální nálepku "věrný sluha imperialismu a jeho věčný agent".
Den II.: Holky z textilky u dálnopisu
Ve čtvrtek 13. ledna 1977 přineslo Rudé právo první rozhořčené protesty pracujících, zatím pouze anonymních kolektivů. Stránka věnovaná těmto "dělnickým manifestům" měla název Republiku si rozvracet nedáme. Dnes zní tyto dopisy úsměvně, ve skutečnosti měly obdobný tón, jako když dělnická třída odsuzovala vlastizradu Milady Horákové, která nakonec skončila na popravišti. V lednu 1977 nemohl nikdo tušit, k jakým koncům touží stranické orgány dovést právě nastartovanou kampaň.
Rudé právo otisklo třeba dálnopis podepsaný dělnicemi z Brigády socialistické práce sovětsko-československého přátelství Oděvního průmyslu v Prostějově: "Náš kolektiv, v němž pracuje 14 žen, důrazně odpovídá zaprodancům a příznivcům mezinárodního kapitálu. Prohlašujeme, že nechceme s nimi mít nic společného."
Den III. až XV.: Když psi štěkají
V dalších dnech se ke kampani kromě dělníků a rolníků přidaly přední osobnosti na poli kultury, vědy a sportu. Třeba ve čtvrtek 14. ledna 1977 odsoudil Chartu 77 olympijský vítěz ve veslování Václav Kozák: "Psi štěkají, ale karavana jde pevným krokem dál!"
A v sobotu 22. ledna 1977 se přidal Blahoslav Bednář, vedoucí katedry patologické anatomie Univerzity Karlovy v Praze: "Čin autorů charty je vyloženě záškodnický, alarmuje ke zvýšené bdělosti."
Mohutně Chartu odsuzovali i umělci, kteří zatím netušili, že je za pár dnů čeká Anticharta. Stejně jako profesor patologie Bednář se v sobotu 22. ledna přidal ke kampani i herec Viktor Brabec: "Odmítám pomluvy a zatracování socialismu!"
Proč se ale vůbec dělnické kolektivy, jednotliví občané a dobové celebrity nechali tak snadnou zmanipulovat k podobným prohlášením? "U každého jedince to bylo jinak. Někdo měl obyčejný strach, jiný si takovým prohlášením vytvářel alibi, kdyby režim ještě přitvrdil. Další opravdu věřili, že autoři Charty jsou vlastizrádci, jiní vycítili, že takový dopis je posune v kariéře," přemítá historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze.
Den XVI.: Ostuda v Národním divadle
O potupném setkání umělců v Národním divadle v pátek 28. ledna 1977 už byly po roce 1989 popsány stohy papírů. Herci, zpěváci, malíři či spisovatelé tady signovali dokument Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, v němž mimo jiné zaznělo: "Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se sešla skupinka takovýchto odpadlíků a zrádců - odtrhují a izolují od vlastního lidu."
Chartu 77 odsoudili mimo jiné Cyril Bouda (malíř), Karel Svolinský (malíř), Jan Werich (herec), Rudolf Hrušínský (herec), Ladislav Fuks (spisovatel), Miloš Macourek (spisovatel), Vlastimil Brodský (herec), Ilja Hurník (hudební skladatel) či Miloš Kopecký (herec). Zkrátka dobová elita národa, která Chartu označila mimo jiné za "komický soud maloměšťáckých intelektuálů," jak z pódia Národního divadla pronesl architekt Vladimír Meduna.
Po listopadu 1989 se ovšem začaly dít věci. Část antichartistů na čele s Helenou Vondráčkovou se začala vymlouvat, že nikdy nic nepodepsala. Nebo jen v Národním divadle podepsala "něco neurčitého". "Já jsem v Národním divadle podepsal jen prezenční listinu, někde u dveří, nic více," dozvěděl se autor tohoto textu již dříve od signatáře anticharty Miloše Zbavitele, v roce 1977 šéfa činohry Slezského divadla v Opavě.
Šéf konkurenčního Divadla Petra Bezruče v Ostravě Ladislav Knížátko, jenž v Národním divadla také podepsal Antichartu, však dokázal formulovat upřímnější sebereflexi: "Buď jste byl charakter a Antichartu nepodepsal, nebo jste šel s davem, a pak už bylo nepodstatné, jak jste po revoluci svůj podpis obhajoval."
Den XXX.: Slavný konec kampaně
Setkáním v Národním divadle Anticharta neskončila. V následujících dnech se podobná setkání konala v krajských divadlech nebo v krajských pobočkách svazu spisovatelů či výtvarných umělců. Denně přibývaly stovky jmen a Rudé právo tisklo další a další seznamy signatářů. Třeba v Ostravě se k dokumentu přidaly tehdy významné místní celebrity jako herci Karel Vochoč, Štěpánka Ranošová nebo František Filip, skladatelé Miroslav Klega či Rudolf Bernatík nebo Otakar Kosek z ostravské televize.
V pátek 11. února 1977 pak v Televizních novinách oznámil předseda Československého svazu spisovatelů Jan Kozák, že "svůj souhlas s provoláním Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru vyslovilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a více než sedm tisíc umělců, jednotlivců, příslušníků souborů a uměleckých těles". Tedy až na čestné výjimky většina oficiálně činných umělců. Stejná zpráva pak v sobotu 12. února 1977 vévodila Rudému právu, které tak přesně po měsíci ukončilo velkolepou kampaň vůči Chartě 77. V dalších týdnech se deník chartistům věnoval jen velmi okrajově, nejčastěji v komentářích a občas byl zveřejněn dopis nějakého čtenáře. TICHO je totiž také velmi úspěšným ideologickým bojovníkem.
