Pohled historika
Češi mají se šlechtou zvláštní vztah. Připomíná jim monarchii

Češi se v závěru první světové války zcela rozešli s rakousko-uherským mocnářstvím, přičemž jedním ze symbolů zaniklé monarchie byla šlechta. S ní měla česká společnost dlouhodobě problematické vztahy, uvedl historik a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra. Také proto byl zákon o zrušení šlechtictví, titulů a řádů jedním z prvních, které přijalo Revoluční národní shromáždění po vzniku Československa.

Občané vyčítali šlechtě nedostatečné vlastenectví, velká část jich na aristokracii nahlížela jako na cizorodý, odnárodněný prvek. "Můžeme konstatovat, že vznikem Československé republiky se svým způsobem završil již od 19. století probíhající proces výměny elit 'starých' a 'nových', tradičních a občanských, vzešlých z národního hnutí. Se šlechtou coby sociálně-politickou vrstvou se nepočítalo," vysvětlil Hazdra, jenž je mimo jiné autorem knihy Šlechta ve službách Masarykovy republiky.

Samotný zákon, který stanovil, že bývalí šlechtici nesmějí užívat svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví, měl podle něj zejména deklarativní podobu. Kromě toho, že se v něm odrážel rozporuplný vztah české společnosti ke šlechtě, vyjadřoval charakter nového státního demokratického uspořádání, v němž žádná z vrstev neměla být nadřazena jiné.

V první verzi nebyly k zákonu připojeny sankce, ačkoli se o tom diskutovalo. Zpravodaj František Weyr to zdůvodnil tím, že byl adresován v první řadě "na stát a ne tak na obyvatelstvo". "Právě státu se do budoucna odebírala možnost, aby uděloval šlechtictví, řády a určité druhy titulů," poznamenal Hazdra. Sankce byly součástí zákona až po novelizaci z dubna 1920.

Větší zátěž ve vztazích mezi šlechtou a republikou než nový zákon představovala podle historika pozemková reforma, v jejímž důsledku šlechta přišla o velkou část majetku i vliv. Aristokracie se také obávala dalšího vývoje po rozpadu monarchie.

"Dnes zapomínáme, že se také tento prostor už v roce 1918 potýkal s nebezpečím nastolení bolševických rudých republik. Za těchto okolností byla perspektiva života v demokratickém Československu pro mnohé aristokraty přijatelnější. I když to se zase později u řady z nich změnilo, když moc v Německu převzal Adolf Hitler," vysvětlil Hazdra. Šlechtici, kteří se hlásili k němectví a podporovali sudetoněmecké hnutí, podle něj pak využili Hitlerovy politiky k tomu, aby pomohli Československo, které jim podle nich sebralo prestiž a způsobilo ekonomické ztráty, odstranit z mapy Evropy.

V době protektorátu byla platnost titulů obnovena. Vláda pod vedením premiéra Aloise Eliáše k tomuto kroku přistoupila ve snaze co nejvíce reprezentanty šlechty zapojit do společenského dění, a demonstrovat tak jednotu národa, míní Hazdra. Několik desítek rodů se také přihlásilo k české národnosti. Někteří šlechtici byli dokonce velmi aktivní v odboji. Za své vlastenecké postoje mnozí čelili nacistické perzekuci. "S koncem války a osvobozením Československa se právní pořádek i v otázce šlechtických titulů navrátil do 'předmnichovské' podoby," doplnil.

Zda bylo přijetí zákona správným, nebo špatným krokem je podle historika i po 100 letech diskutabilní. "S ohledem na demokratické ideály, na kterých naši předkové založili Československou republiku, to byl krok pochopitelný. Na druhou stranu si lze představit i model, který platí v Německu: tedy že nové šlechtické tituly se již neudělují, ale ty stávající jsou zachovány, respektive jejich nositelům je umožněno je oficiálně používat," uvedl. Republika by se tak přihlásila k určitým historickým tradicím a symbolům úzce spojeným s naší státností, dodal.