Před 35 lety začala v tehdejším Československu vládě Komunistické strany Československa (KSČ) odbíjet poslední hodina.
V Praze povolené pietní shromáždění asi 15.000 převážně mladých lidí k uctění památky studenta Jana Opletala, zavražděného nacisty v roce 1939, přerostlo v demonstraci požadující politické reformy, kterou policie tvrdě potlačila. Neadekvátní zásah bezpečnostních složek proti demonstrantům na Národní třídě a v okolí vyvolal lavinu převratných událostí, které následně vedly k obnově pluralitního demokratického politického systému v Československu.
Komunistický režim byl již od roku 1988 oslabován sílícími projevy otevřeného nesouhlasu, ke kterému se kromě skupiny disidentů začalo připojovat stále více občanů. Od srpna 1988 se při "zakázaných" výročích scházely v centru Prahy i v některých dalších městech tisíce lidí, nebývalou podporu získávala od léta 1989 petice Několik vět. Nepokoje a pravidelně vrcholící střety demonstrantů s pořádkovými jednotkami policie v Praze kulminovaly právě na podzim 1989. Vládnoucí nomenklatura KSČ nedokázala na vzrůstající nespokojenost občanů vstřícně zareagovat a svými násilnými zákroky ještě více prohloubila propast mezi vedením strany a občany. Drolily se i komunistické režimy v ostatních evropských zemích, které se po druhé světové válce dostaly do područí totalitního Sovětského svazu. Uvolnění poměrů v tehdejších sovětských satelitech umožnily změny ve vedení Sovětského svazu.
Úřady povolená manifestace k 50. výročí uctění památky Jana Opletala, která se konala pod záštitou tehdejší prokomunistické mládežnické organizace Socialistický svaz mládeže (SSM), se uskutečnila v napjaté atmosféře. Před budovu Patologického ústavu na Albertově přišlo 17. listopadu 1989 na 15.000 převážně mladých lidí. Většina z nich chtěla kromě připomenutí tragického Opletalova úmrtí také otevřeně vyjádřit nespokojenost s tehdejší vnitropolitickou situací.
Za cíl následného pietního průvodu byl formálně určen vyšehradský Slavín, většina účastníků se však posléze vypravila po původně zamýšlené trase do centra města. Přes skandování protivládních hesel si demonstrace zachovávala vcelku pietní ráz. Postupně se k ní přidávali další občané. Mnohatisícový průvod postupoval po nábřeží podél Vltavy k Národní třídě, přes kterou se chtěl dostat na Václavské náměstí.
Kolem osmé hodiny večer však demonstranty v prostoru Národní třídy neprodyšně uzavřely kordony téměř 1600 příslušníků pořádkových jednotek Sboru národní bezpečnosti, tehdejší policie. Někteří účastníci částečně volným průchodem Mikulandskou ulicí prostor opustili, ale ve 20:18 již odchod nebyl možný.
Zhruba po 20:25 začali bezpečnostní složky podnikat výpady proti jednotlivým osobám. V kordonu u Mikulandské ulice byly vytvořeny propustě lemované "uličkami" policistů, kde byli stlačení studenti brutálně napadáni a biti. Po 21:00 byla demonstrace zcela rozehnána. Při zásahu bylo podle zprávy komise Federálního shromáždění z 9. května 1990 zraněno 561 osob, Nezávislá komise zdravotníků Občanského fóra uváděla o 32 zraněných více.
Rychle šířené zprávy o brutálnosti zákroku spolu s pověstmi o obětech vyvolaly do té doby nevídanou vlnu protirežimního odporu. Přestože byla informace o údajné smrti studenta Martina Šmída, která se 18. listopadu rozšířila, záhy vyvrácena, vládní garnituře se události vymkly z rukou. Rozhořčení vysokoškolští studenti vyhlásili 18. listopadu stávku, ke které se jako první ještě téhož dne připojili pražští divadelní herci. Druhý den, 19. listopadu, bylo v Praze založeno hnutí Občanské fórum, o den později v Bratislavě Veřejnost proti násilí. Stanoviska na podporu studentů vydávaly i ostatní občanská seskupení a iniciativy, politické strany, organizace, instituce a závody.
Protesty postupně získávaly podporu mezi širokými vrstvami obyvatelstva. Po celý následující týden se nejprve v Praze a pak i v dalších městech a na Slovensku konala masová shromáždění občanů, na kterých byly vyslovovány požadavky politických reforem a urychlení procesu demokratizace. Největší z nich byla 25. a 26. listopadu na Letenské pláni v Praze za účasti asi 700.000 lidí.
Za všeobecné referendum občanů na podporu požadavků studentů a Občanského fóra a radikálních změn, především zrušení článku o vedoucí úloze KSČ v ústavě, odstoupení zkompromitovaných představitelů KSČ a vlády, vyšetření zásahu 17. listopadu a vypsání svobodných voleb, byla považována dvouhodinová generální stávka 27. listopadu.
Události pak začaly nabírat rychlý spád. Nové demokratické síly si vynutily rekonstrukci federální vlády a odstoupení Gustáva Husáka z funkce prezidenta země. Jejich vítězství nad rozpadajícím se komunistickým režimem pak potvrdila volba nového prezidenta republiky, jímž se stal 29. prosince lídr opozice Václav Havel. Na demokratických a pluralitních základech začala vyrůstat nová společnost.
Jako Den boje studentů za svobodu a demokracii se 17. listopad, který byl již v roce 1941 vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva, od roku 1990 zařadil mezi významné dny státu. Od roku 2019 je 17. listopad přidán mezi státní svátky - přejmenován byl z Dne boje za svobodu a demokracii na Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva.
