Fotograf MF Dnes David Neff říká, že smrt sestry dostával po kapkách. Tři týdny choval slabou naději, že není mrtvá, žil vedle jejího vraha, všechno tušil a snažil se odpozorovat, jak se přebaluje dítě - jeho neteř. Pak se zločinec přiznal a dítě přišlo o oba rodiče. Tím to ale nekončí, přijdou další kapky: soudy a nejspíš i zápas o osmnáctiměsíční Dominiku.
Není případ vraždy vaší sestry do značné míry mediální thriller? Dva renomovaní novináři a proti nim člověk z reklamní agentury.
Já v případě mojí sestry žádné profesní metody nepoužívám. To vy jste mě přece požádali o rozhovor.
Teď jsem měl na mysli spíš vašeho otce. Založil první český internetový deník a je zvyklý dávat svůj život na stránky. V tomto případě to působilo překvapivě.
Máte pocit, že to otec přehnaně medializuje?
Ani ne. Co ho ale podle vás motivuje k takové otevřenosti? Je to pro něho terapie?
Pro něho je to přirozenost. Je to velmi otevřený a upřímný člověk. V minulosti mi to kolikrát bylo nepříjemné. Když nám umřela maminka, také o tom informoval. Jeho otec si psal deník, akorát formou knihy. Otec je známý člověk. Představte si, že jsme každý den měli za plotem tři televizní štáby. My jsme je nezvali. Otec pověsil na internet všehovšudy dvě prohlášení. První zveřejnil, když dvacet policajtů prolezlo náš dům. Všichni mu volali, protože novináři to věděli především od Roberta Nováka, který na internetu jako první poukázal na údajné zmizení Ireny. Cynicky zneužil mého otce a požádal ho o zprovoznění stránek o mé sestře. 
Neměl jste to novinářům za zlé? Pohřešovaných osob jsou přece spousty.
Ale tento případ byl pro média zajímavější, protože šlo o slavného otce. A navíc Novák polepil Prahu portrétem Ireny.
Klip, který Novák zveřejnil na internetu, musel přijít úchylný i člověku, který nezná podrobnosti.
Ten jsem raději ani neviděl, nemohl jsem se dívat. Táta ho Robertovi pověsil na internet, aniž by změnil jedinou čárku. Chtěl, aby se zachoval autentický text Nováka. Otec skutečně tento druh publicity nevyhledává. Co měl ale dělat? Měl denně poskytnout čtyřicet rozhovorů? Pak dal na své internetové stránky hyena.cz dvě vlastní vyjádření. Prohlášení číslo dvě zveřejnil, když se Robert přiznal. Toť vše. Kdyby neřekl nic, novináři si budou vymýšlet a psát spekulace.
Ty otázky vám kladu, abych zjistil, jaký přístup k médiím může být pro člověka v takto brutální situaci výhodný.
Média v tom nehrají žádnou roli. Můžu být vděčný absolutní profesionalitě policajtů. Upřímně jsem se trochu bál, protože dobře víme, jaká pověst policii předchází.
Od vás, motorkáře, bych ódu na policii zrovna nečekal.
Ne? Jenže na ulici člověk přijde do styku s policisty úplně jiné úrovně. Lidi, s nimiž jsem se setkal při vyšetřování, byli neuvěřitelně inteligentní a profesionální. Případ vyřešili rychle a brilantně. Jsou skvělí psychologové. Už když s vámi mluví, jsou si skoro jisti, jestli jste vinen, nebo ne. Prověřují obrovské množství informací. Během dvou dnů zjistí o člověku úplně všechno. Výpovědi podezřelého si dávají do kontextu s různými záznamy a se slovy jiných lidí. Vypracovali si, dejme tomu, sedm verzí. I přesto, že si byli téměř jisti, že vraždil manžel, museli pátrat i po jiných liniích. Měl jsem strach, aby nezmizely stopy. Ale oni byli klidní; krevní stopy najdou třeba po roce. Všechno dělali přesně podle zákona, aby jejich postup potom nemohla napadnout obhajoba.
Co u vás našli?
Nevím, co všechno. Viděl jsem akorát, jak objevili v kufru Novákova auta Ireniny vlasy a na druhé straně špínu od bot, jak v tom prostoru byla stěsnaná. On si byl naprosto jistý, že se na nic nepřijde, protože pohrdal lidmi a byl přesvědčen o vlastní výjimečnosti. To policisté odhadli správně a chtěli vyvolat dojem, že jsou totálně neschopní. Chvíli se zdánlivě nic nedělo, pak na něho vlítli, což ho překvapilo natolik, že se po mnohohodinovém výslechu přiznal. On dokonce nepožádal o advokáta, aby nevzbudil podezření, a myslel si, že to zvládne sám.
Očekával jste příjezd kriminálky?
Já jsem to předpokládal. Někdy v sedm ráno mi zavolali, že jsou před barákem a že jim mám otevřít, kdyby začal dělat problémy. On spal. Já jsem zaklepal, vzbudil ho a oznámil mu, co se děje. Novák byl tak strašně sebevědomý, že vůbec nezpanikařil: "Jó? To je dost, že ti troubové konečně na něco přišli. Tak jim vyřiď, že si vyčistím zuby, ať počkají." Zíral jsem. Jeho chování bylo natolik přirozené, že jsem znovu zapochyboval o jeho vině. Těm policajtům jsem ještě volal: "To není možné, to jste se museli splést. On nemůže být pachatel." Kriminalista mi řekl, ať to nechám na nich; takových jako Robert už prý viděli spousty.
Kdy jste si byl jistý, že jste žil s vrahem?
V podstatě od zmizení Ireny, ale jistotu jsem měl až tu noc, co ho odvezli. Tehdy jsem volal jednomu policistovi, jestli se Robert ráno vrátí. "Pane, ten už se nevrátí. Nemůžu vám nic říct. Teď chodíme po lese, tak si z toho udělejte obrázek." Na mě padlo hrozné zoufalství. Zaprvé už bylo definitivní, že Irena je mrtvá. Zadruhé bylo jasné, že ji zavraždil Novák, takže Dominika rázem přišla o oba rodiče. Úplně nejhorší tragédie, jaká mohla nastat. On označil místo, kde ji zakopal. Kriminalisté se obvykle v té chvíli zaměří na reakci zločince a Novák se tam sesypal a okamžitě začal litovat sám sebe. Co s ním teď bude a jak si zkazil život... To byla jeho reakce. Chápete to?
Foto: Jan Schejbal
