Disidentské "krysy", kopání do břicha a pendrekový zákon

První březnové dny roku 1989. Československá justice bojuje ze všech sil s ideovým nepřítelem, rozsudky nad účastníky demonstrací padají takřka každý den. Ve vězení je i Václav Havel a čtenáři Rudého práva jsou rozhořčeni malým trestem pro „milionářského synka".

V pátek 3. března 1989 přináší Rudé právo desítky čtenářských ohlasů na dnes už legendární článek „Kdo je Václav Havel" z 23. února. Do kampaně vůči známému disidentovi se tentokrát zapojili sami čtenáři. „Právě jsme dočetli článek Kdo je Václav Havel. Jsme úplně šokováni," svěřují se Rudému právu manželé J. a A. V. z Uherského Hradiště.

Havel dostal málo!

„V našem státě vylézají ze svých děr krysy, aby bránily naší cestě k socialistické budoucnosti," píše D. Z. z Olomouce. Paní J. S. z Duchcova se zase kriticky pozastavuje nad výsledkem soudu s Václavem Havlem z 21. února 1989. „Výše trestu, a to píši bez jakýchkoliv emocí, by měla být zcela jiná, měla by být výstražným příkladem pro všechny, kteří se pokoušejí rozvracet život v naší zemi."

Václav Havel byl odsouzen 21. února 1989 Obvodním soudem pro Prahu 3 za podněcování a ztěžování pravomoci veřejného činitele k trestu odnětí svobody na devět měsíců nepodmíněně. U Obvodního soudu pro  Prahu 2 tentýž den samosoudce JUDr. Antonín Těšík soudil skupinu hned sedmi aktivních účastníků lednových demonstrací.

Placák: Museli utáhnout šrouby

Poprvé byl použit novelizovaný pendrekový zákon z roku 1969, který 14. února 1989 předsednictvo Federálního shromáždění doplnilo o další paragrafy a zdvojnásobilo účinky už stávajících. „Logicky se tehdy pro režim nabízel i jiný postup. Pod vlivem glasnosti a perestrojky mohl šrouby povolit a prodloužit si tak životnost možná i o několik let," přemítá pro TÝDEN.CZ Petr Placák, souzený 21. února 1989 právě podle novelizovaného „pendrekového zákona". Placák je přesvědčen, že případní reformisté uvnitř KSČ tehdy neměli proti vedení strany šanci. „U moci byli skalní komunisti. Nebyla pro ně žádná jiná šance, jak zůstat u moci, než držet tvrdou linii až do samého konce," myslí si Placák.

Za účast na Palachově týdnu byl Placák s pomocí novelizovaného pendrekového zákona odsouzen „za přečin proti veřejnému pořádku" ke dvouletému podmíněnému trestu a k vysoké pokutě 2500 korun. Ostatní ze sedmičlenné skupiny souzené Antonínem Těšíkem dopadli hůře, například Ota Veverka nafasoval dvanáct měsíců nepodmíněně.                      

Jako na běžícím pásu

Na přelomu února a března 1989 československá justice soudila oponenty režimu jako na běžícím pásu. U Obvodního soudu pro Prahu 1 stanul 22. února teprve patnáctiletý student Vít Polák, i pro něho prokurátor Karel Florian žádal potrestání podle „pendrekového zákona". Devátého března byli odsouzeni Ivan „Magor" Jirous a Jiří Tichý, Jirous dostal 16 měsíců nepodmíněně; 16. března se konalo hlavní líčení proti Haně Marvanové a Tomáši Dvořákovi...

Příspěvek k demokracii

Veřejnosti byl novelizovaný pendrekový zákon představen jako „příspěvek pro právní charakter našeho státu". Ve skutečnosti zákon nově umožňoval postavit před soud držitele jakékoliv protirežimní petice. Šest měsíců vězení a pokutu až 20 tisíc korun riskoval každý, kdo podle nového paragrafu zákona „vyhotoví, umožní vyhotovení nebo rozšíří tiskovinu, která svým obsahem narušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku". Nový zákon uvítal i prorežimní Výbor československé veřejnosti pro lidská práva.

V obsáhlém rozhovoru pro Rudé právo se k zákonu vyslovil i předseda ústavněprávního výboru Federálního shromáždění Zdeněk Češka. Ten se dušoval, že zákon povede „ke zlepšení stavu veřejného pořádku za účelem zabránit jakýmkoliv akcím protistátního a protisocialistického charakteru, vandalismu, výtržnictví a násilným činům". Češka přiznal, že zákon byl vyhlášen v reakci na „opakovaná vystoupení protisocialistických skupin v centru Prahy" v lednu 1989.                    

Kopání do břicha

Policisté, kteří při Palachově týdnu proti demonstrantům tvrdě zasáhli, se před zákonem zodpovídat nemuseli. Zprávy Charty 77 a VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), disidentské i zahraniční tiskoviny však o jejich krutosti postupně přinášely první svědectví. Jarní číslo časopisu Zprávy, který v Kanadě redigoval Josef Škvorecký s manželkou Zdenou, přetisklo následující výpověď:

„Na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí jsem zahlédl o zábradlí se opírající mladý, snad manželský pár. Náhle se objevili příslušníci pořádkových oddílů s plastikovými štíty a obušky. Nevím, k jaké slovní výměně názorů došlo. Neznám však jedinou větu, jediné slovo, které by mohlo vyvolat to, co následovalo. Asi dvacetiletý hoch byl udeřen třikrát obuškem do hlavy, zapotácel se a upadl. Jeho dívka se k němu v hrůze přimknula a začala plakat. Oba byli od sebe násilím odtrženi. Mladík, pravděpodobně v bezvědomí, byl odvlečen jako pytel brambor do nejbližšího pohotovostního vozu. Křičící dívka byla zcela nekompromisně sražena na zem. Sedm asi tak stejně starých příslušníků ve stejnokroji, kteří by docela klidně za jiných okolností mohli být jejími obdivovateli a nápadníky, do ní počalo kopat. Dívka zoufale volala, bránila se, co však zmůžou prsty ozbrojené pěstěnými nehty proti sedmi párům rukou ozbrojených obušky? Co zmůže zoufalost jediné ženy proti zuřivosti a nekontrolované agresi sedmi mladých mužů? Po mnoha ranách a kopancích do hlavy, prsou, podbřišku se dívka přestala bránit, zůstala nehybně ležet a byla odvlečena do pohotovostního autobusu."        

Teroristi kolem Havla

Čtenář Rudého práva se k podobným svědectvím nedostal. Lidé mimo Prahu měli o protestech na Václavském náměstí zkreslené představy. „V poslední době často hovoříme o rozvoji demokracie. Je vodou na mlýn přestavby, ale také různých rozvratníků, podporovaných západními centrálami. Výsledkem jsou i pokusy o demonstrace a teroristické akce. Je v nich patrná snah vnést neklid," napsala Rudému právu Jaroslava Havlíčková z Plzně. Dopis byl otištěn 27. února.

 Foto: archiv autora