O českých lesích
"Ekoterorista" Bláha: Divočinu potřebujeme pro svou duši

Doma ho kritici nazývají ekoteroristou, v zahraničí přebírá prestižní ceny. Jaromír Bláha z Hnutí DUHA vypráví o tom, proč městský člověk potřebuje ke svému přežití divočinu, jak lesy pomáhají drogově závislým i jak českým lesům pomáhá Harry Potter.

Jste propagátorem divočiny. Není to trochu anachronismus v době, kdy tři čtvrtiny obyvatel vyspělého světa žijí ve městech?

Určitě ne. V divočině podvědomě mizí bariéry, které si my lidé vytváříme. Vracíme se v ní zpátky do koloběhu přírody, kde něco začíná a něco končí. Je to návrat do přirozeného řádu, z nějž jsme byli vytrženi životem v uměle vytvářeném prostředí měst. Například anglická Wilderness Foundation bere do divočiny na terapeutické pobyty mladé lidi z problémových skupin - drogově nebo alkoholově závislé, lidi s agresivními sklony. Pobyt v divočině je proměňuje, snáze se pak dokážou zařadit zpátky do společnosti.

Jsou u nás místa, kterým se ještě dá říkat divočina?

V České republice jsou jenom tři desetiny procenta přírody, do níž člověk nezasahuje, zatímco celá tři procenta naší země jsou pokryta betonem a asfaltem. Ale máme Šumavu, skoro sedm set kilometrů čtverečních zalesněného území, které má mimořádné hodnoty v rámci světového přírodního dědictví. Jinde v Evropě nenajdete velikostí a polohou srovnatelný národní park, kde by se zachovala divočina a který by byl tak řídce osídlený.

Za ochranu šumavské divočiny jste před měsícem za Hnutí DUHA převzal evropskou cenu EuroNatur. Co to znamená pro vaši další činnost?

Neznám významnější cenu v oblasti ochrany přírody, kterou bychom mohli získat. Dostat se do společnosti laureátů, jakými jsou princ Charles nebo Nelson Mandela, je úžasné. Pro mě je důležité, že Evropa vnímá jako problém a precedent, že se v národním parku Šumava prosazuje kácení a stavební aktivity na úkor ochrany přírody. Obavy o osud Šumavy vyjádřilo v hromadném dopise dvaasedmdesát ředitelů národních parků a dalších evropských institucí a mluvilo se o ní na mezinárodních kongresech. Jen u nás doma to pořád mnoho politiků nechápe.

Jak jim vysvětlujete, že je lepší nechat lesy v národním parku sežrat kůrovcem?

Pohled na les, v němž je většina stromů uschlých, může v mnoha lidech vyvolávat nelibé vjemy. Ale mezi těmi mrtvými stromy, pahýly a vývraty existuje ohromně rozmanité živoucí prostředí. Uschlý les je paradoxně mnohem živější než smrkové monokultury, které tam byly předtím. Fáze rozpadu je nejbohatší, na tlející dřevo je navázána třetina druhů, které v lese žijí. Jsou tam mladé stromky, houby, ptáci. Není to jen konec, ale i začátek něčeho nového. Ten koloběh života člověka podvědomě uklidňuje, proto je mu v divočině dobře.

Vždy jste si byl jistý, že není riskantní ponechat lesy v národním parku svému osudu?

Za dvacet let je jasné, že prevence proti kůrovci může jenom oddálit nástup jeho gradace. Na lesních požárech v USA se dávno projevilo, že když člověk brání přirozeným procesům, vrátí se mu to v mnohem větší míře. Lesní požáry i kůrovcové kalamity představují přirozenou obnovu lesa. My jsme do této přirozenosti začali v minulosti zasahovat třeba tím, že jsme u nás vysazovali smrkové monokultury, které se proti kůrovci nedokážou bránit. Les, který si projde gradací kůrovce nebo požáry, bude odolnější než lesy v zásahových oblastech, kde jsou stromy vysázené v řadách.

Čím to, že u nás je debata o kůrovci tak vyhrocená, zatímco na bavorské straně si brouk klidně řádí a nikomu to nevadí?

Taky jim to vadilo, než v roce 1983 přistoupili na principy bezzásahovosti. Ale když viděli, jak se les znovu zelená, tak jim to vadit přestalo. Do roku 1990 rozšířili bezzásahovou zónu staré části parku na sedmdesát pět procent. A taky pochopili, že když zachovají divočinu, tak z toho budou profitovat. Turismus za přírodou celosvětově roste, jak potvrdila i anglická studie EFTEC.

Šumavští starousedlíci proti takových změnám tvrdě lobbují.

Nezapomeňte, že až do roku 1989 byla Šumava částečně vojenským prostorem, ze kterého bylo vysídleno původní obyvatelstvo, nahradili je lidé prověření tehdejším režimem. Tito lidé na Šumavě nemají kořeny, celý život byli zvyklí živit se v lese s pilou, části místních vyloženě vadí turistický ruch. Chtějí vše dělat tak, jak se dělalo to předtím. Což znamená kácet, zalesňovat, kácet, zalesňovat. Radši by nechali vykácet les na novou sjezdovku, než aby turistům nabízeli nedotčenou divočinu.

Hnutí DUHA vedlo v minulosti na Šumavě proti kácení tři blokády. Dosáhly něčeho?

U té první v roce 1999 jsem byl dva měsíce v kuse. Jeden soudní znalec nám potom spočetl, jaké škody tím prý vznikly a kolik kůrovcem napadených stromů z toho bude. Příroda to viděla jinak, množství kůrovce naopak pokleslo. Dnes těmi místy vede zážitková stezka Trojmezenským pralesem - na místě holin, které by vznikly jeho vykácením.

V roce 2011 vám přesto blokádu zakázal soud.

Zasahovala tam policie z obou krajů, byla snaha potlačit náš odpor silou. I tak se nám tehdy kácení podařilo zastavit. Uchráněné zůstalo nejen okolí Ptačího potoka, ale i kaňon říčky Křemelné, Jezerní hřbet a jiná místa. Soud nám sice po čtrnácti dnech blokádu předběžně zakázal, ale nakonec potvrdil, že byla oprávněná, zatímco kácení a policejní zásah byly protiprávní.

Jen těžko si umím představit, jak se otec tří dětí v lese přivazuje před pilou ke stromu.

Až na výjimky jsme nebyli přivázaní u stromů. Chodili jsme s dřevorubci, a když chtěli strom porazit, tak jsme si k němu sedli. Když jsou v dosahu lidé, tak podle vyhlášky k lesnímu zákonu nesmějí dřevorubci kácet. I když při třetí blokádě bez skrupulí káceli přímo mezi lidi. Bylo nás tam asi pět set - studenti, lidé z protikorupčních organizací, učitelé, kněz tam sloužil mši za přírodu.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYŠLO V PONDĚLÍ 24. LISTOPADU.