Něžné pohlaví v církvi
Farářka: Žena je pro povolání duchovního lépe vybavena

Je jednou z nemnoha žen v povolání, které značná část populace stále vnímá jako čistě mužské. "Myslím si, že farář má být empatický, soucitný člověk a žena je k tomu možná dokonce lépe vybavena než muž," říká evangelická farářka Vendula Kalusová.

Stalo se vám, že by za vámi přišel farník a řekl, že by raději pana faráře?

Stalo se mi to na začátku, v devadesátém osmém roce. Bylo mi třicet, byla jsem začátečník a byla jsem žena. Ale u člověka, jak je psáno v bibli, jde přece o lidství, ne o to, zda je žena, nebo muž. A v mém povolání jde přesně o lidskost a zkušenost, aby člověk obstál. A musí k ní dorůst. Dnes je mi čtyřicet šest, mám zkušenosti a pořád na sobě pracuji, abych obstála. Jako člověk, ne jako žena v církvi.

Přesto se nemohu nezeptat: Má to žena v církevní struktuře těžší než muž?

Být křesťanský duchovní v dnešní době v západní civilizaci, to je to velké aktuální téma. Aby bylo to povolání lidem pochopitelné, blízké, sdělné, sympatické a přitažlivé - to je gigantická výzva a obstát v ní je to, co denně řešíme. Církev a křesťanství v dnešní době devalvuje na mnoha místech pokrytecká rigidita. Pokud budeme rigidní a ještě ke všemu pokrytečtí, nemůžeme čekat, že přitáhneme skutečnou pozornost a zájem lidí a že jim budeme mít nadále co dávat. Jestli je duchovní v této situaci všeobecné krize autority tradičních duchovních muž, nebo žena, je, zdá se mi, jedno.

Farářka v církvi, byť evangelické, má děti, řeší normální život, dnes jste byla u holiče... Nevěřím, že to už všem přijde normální.

To jsou takové ty v uvozovkách senzace, že farářky žijí běžný život. To už jsme si přece tolikrát řekli, že to tak je. Že farářky mají děti, chodí k holiči a mají problémy v manželství. Anebo jsou dokonce rozvedené. Ale to přece není problém. Snad kdysi, ale dnes jsme opravdu jinde. Pojďme se bavit hlouběji než na úrovni, zda má být v Británii anglikánská biskupka, nebo biskup.

Copak to není důležité? Je tam první biskupka po dvaceti letech, kdy vůbec začali pouštět ženy na kazatelny.

A řeknu si já: ježkovy oči, oni mají vážně biskupku!? Neřeknu. Pro mě je to normální. Mě to nechává úplně v klidu. U husitů máme biskupku Šilerovou už spousty let (Jana Šilerová z Církve československé husitské se v roce 1999 stala první ženou v biskupském úřadě v postkomunistické Evropě, pozn. red.). Je mi jedno, jestli to dotáhla na biskupku, jde o to, jak mluví a co říká. A přiznám se, že ji osobně neznám, a jestli a kde je u nás biskupka, vůbec neřeším.

Vy v tom vážně nevidíte rozdíl? Musí být přece mnohem obtížnější dotáhnout to na biskupku než na biskupa.

V anglikánské církvi, která je více hierarchická než ta, v níž se pohybuji já, to je jistě úctyhodný výkon. Uvědomuji si, že já jako farářka jistého typu, tím myslím osobní naturel, to nikdy nedotáhnu do vyšší církevní struktury. Ani u nás v církvi. Ale je to dáno samozřejmě i tím, že to nikdy nebyl a není můj cíl. Představa, že bych to dotáhla na seniorku seniorátu, je nereálná.

* Nemají muži z jejího sboru ostych řešit s ní své intimní problémy?

* Má Kalusová vzor mezi farářkami?

* Pamatuje si ještě na svou první bohoslužbu?

* O čem káže dnes?

Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 9. února 2015.