Hřebíčková: Odtržení Kosova není Mnichov

Když kabinet Mirka Topolánka minulou středu uznal nezávislost Kosova, vyvolal tím vlnu protestů. Srbsko dokonce povolalo svého velvyslance zpět do Bělehradu. Šéfka české diplomacie v "nejmladší republice světa" Janina Hřebíčková je však přesvědčena, že situace se brzy uklidní.

"Jen se politici musí chovat státnicky, a ne hrát na emoce," přeje si v rozhovoru pro server TÝDEN.CZ.

Dalším krokem české diplomacie bude po uznání Kosova přeměna Styčné kanceláře při OSN, kterou vedete, na velvyslanectví. Dostala jste už nabídku stát se šéfkou nového úřadu?

Ne, to jsou jen mediální spekulace. Dosud se mnou o tom nikdo nehovořil.

A kdyby přišla, jak byste reagovala?

S hrdostí bych ji přijala.

Česko minulý týden sice uznalo nezávislost Kosova, ale rozhodlo se tak až jako 42. stát světa. Jak naše váhání vnímali v Kosovu?

Je pravda, že z toho všichni byli trochu rozpačití. Ať už občané, vláda či média. Oni znají naši historii detailně a berou nás za spojence. Nikdo ale ani na vteřinu nezapochyboval, že bychom nakonec couvli a postavili se na druhou stranu třeba k Rusku.

Češi jsou v názorech na krok vlády rozděleni. Co myslíte, dá se situace v Kosovu z našeho hlediska přirovnat spíše ke vzniku československého státu v roce 1918, nebo k mnichovské dohodě o dvacet let později?

Na to já bohužel nemůžu mít vyhraněný názor, protože reprezentuji Česko na diplomatické půdě. Srovnání s Mnichovem bych se ale bránila. Tam jde o rozdílné záležitosti. Hitler rozhodl o zabrání Sudet bez našeho vědomí, zatímco Srbsko se již deset let účastní společných vyjednávacích procesů.

Přesto Srbové na protest povolávají své velvyslance ze zemí, které schválily nezávislost Kosova, zpět do vlasti. Diplomat Vladimir Vereš odcestoval z Prahy na konci minulého týdne. Zhorší se tím vztahy obou zemí?

Ani náhodou. Od Srbska je to zcela standardní krok, který by udělal každý stát v jeho pozici. Naopak by bylo divné, kdyby nedalo najevo svoji nevůli. Ale ve skutečnosti se nic nestalo. Srbové dosud nezrušili jediný obchod malého, středního či velkého rázu s žádnou z těch zemí, co Kosovo uznaly. A to dokonce ani se samotným Kosovem.

Jako šéfka české styčné kanceláře v Kosovu máte příležitost zblízka pozorovat, jak se vytvářejí dějiny. Jak zatím hodnotíte postup kosovské exekutivy?

Mají to složité. Přirovnala bych to k situaci, kdy bychom měli po Bílé hoře začít sami sobě vládnout. Oni mají problémy třeba s tím, jak vymyslet program vládních reforem, a podobně. Veškeré kroky však konzultují s orgány Evropské unie a Washingtonem, a to jim pomáhá.

Co na tento dohled z ciziny říkají tamější obyvatelé. Nevadí jim to?

Samozřejmě, že se občas ozvou hlasy, že jsou takto nesvéprávní. To, že vláda naslouchá radám mezinárodních expertů, není žádná ostuda.

Kritici nezávislého Kosova namítají, že se k moci dostal kabinet ovládaný drogovou mafií. Mají pravdu?

To je složitější. Každý vám řekne, že úloha organizovaného zločinu v každé ze zemí bývalé Jugoslávie je značná. Kosovské Albánce nevyjímaje. Já jsem však přesvědčena, že zločin v Kosovu zdaleka nedosahuje té míry, jak se někteří lidé snaží naznačovat. Jeho poloha totiž není vůbec taková, aby mohlo drogový obchod samo organizovat. Navíc se tu drogy nepěstují, ani se zde nevyskytují teritoria pod kontrolou drogových kartelů.

V létě se bude v Kosovu konat několik významných akcí, jež mají za úkol dostat do země investice z ciziny. Má to být příležitost i pro české společnosti. Podobně se však hovořilo i o Iráku, kde se zdejší firmy nakonec příliš neprosadily. Očekáváte, že tady budeme mít větší úspěch?

Záleží, jak se to kosovské vládě podaří zorganizovat. Věřím, že i české firmy mají šanci se prosadit.

Srbové byli s Českem odedávna dobrými partnery. Může se nyní dařit spolupráce s oběma státy najednou?

Určitě, pokud se politici budou chovat státnicky, realisticky a nebudou své jednání zakládat na emocích či nostalgických vzpomínkách, tak věřím, že se to podaří. Existují pro to vhodné předpoklady. Všichni přece chceme být úspěšní a zůstat v Evropské unii.

Takže myslíte, že i Kosovo a Srbsko spolu mohou v budoucnu vycházet?

To záleží především na nich. Na lidech v Prištině a Bělehradu. Pokud se tamější občané začnou orientovat na práci a výdělek, na to, aby mohli posílat své děti do škol, dopřát jim vzdělání, aby mohli společně cestovat, pak nemám obavy. Nebudou se sice mít příliš v lásce, přece jen je tu ta staletá nenávist, a bude to trvat, ale nakonec se budou muset tolerovat.

Foto: Jan Zatorsky