Husákova éra přinesla podřízení se okupantům a potlačení svobod

Poslední zbytky nadějí, že se v tehdejším Československu podaří i po invazi vojsk Varšavské smlouvy udržet některé reformní myšlenky Pražského jara 1968, pohřbilo 17. dubna 1969 zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). Výměna Alexandra Dubčeka za Gustáva Husáka v čele strany znamenala vítězství konzervativních promoskevských sil a nástup dlouhé normalizace.

Začátkem roku 1969 v tehdejším Československu postupovala konsolidace poměrů podle představ Sovětského svazu. Převažující letargii a rozčarování z nesplněných nadějí Pražského jara nedokázalo zlomit ani sebeobětování Jana Palacha a jeho následovníků jako byli Jan Zajíc a Evžen Plocek.

Sovětské vedení v čele s Leonidem Brežněvem však nebylo stále spokojeno a kritizovalo československé komunisty za liknavost a polovičatost. Brežněv navíc dlouhodobě připravoval změnu ve vedení KSČ, jež měla definitivně odstranit Alexandra Dubčeka a další zbylé reformisty.

Hlavním adeptem na Dubčekovo místo se stal Gustáv Husák. Podle historičky Jitky Vondrové, která bádala v moskevských archívech, však měl Dubčeka původně vystřídat Lubomír Štrougal, neboť Husák neměl důvěru domácích konzervativních komunistů. Ambice na post prvního tajemníka měl i předseda vlády Oldřich Černík. Husák ale cílevědomě pracoval na tom, aby získal důvěru Moskvy - a nakonec se mu to podařilo. Silné spojence měl i doma, podporoval ho prezident Ludvík Svoboda.

Podle slovenského historika Ivana Laluhy se Husák tehdy přidal na sovětskou stranu z pragmatismu, neboť Sověti zjistili, že ostatní vybraní politici (prý i Vasil Biľak nebo Alois Indra) nejsou schopni jejich cíle politicky prosadit.

Čekalo se jen na vhodnou příležitost, jak tuto výměnu provést. A ta přišla s hokejovým šampionátem v březnu 1969, na němž Československo dvakrát porazilo sovětskou "sbornou". Zvláště po druhém zápase začaly v Československu bouřlivé oslavy, které se na některých místech změnily v otevřená vystoupení proti okupantům. S velkou pravděpodobností se přitom většinou jednalo o záměrně vyprovokované akce. StB stála také za nejvýraznějším konfliktem hokejových oslav - rozbití kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot v dolní části Václavského náměstí.

Československá vláda incident odsoudila a jménem prezidenta Svobody a premiéra Černíka byla sovětskému velvyslanci předána omluva. Sovětské vedení se však pouze s omluvou nespokojilo a jeho tlak na československou stranu ještě zesílil a postupně přešel až k výhrůžkám vojenským zásahem.

Začátkem dubna se s Dubčekem setkal zvláštní zplnomocněnec sovětské vlády a náměstek ministra zahraničí Vladimir Semjonov a dal mu jasně najevo, že ztratil důvěru Moskvy. Dubček pochopil, že jeho pozice je neudržitelná, a rozhodl se na svou funkci raději rezignovat.

Zasedání ÚV KSČ bylo svoláno na 17. dubna a těsně před ním se Husák tajně sešel s Brežněvem. Ústřední výbor konstatoval, že vedení strany nedokázalo realizovat účinná opatření k odstranění a překonání "krizových jevů" a ve funkci prvního tajemníka nahradil Dubčeka Gustáv Husák. V prvním projevu po svém zvolení Husák mimo jiné řekl: "Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě... různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci... "

Zatímco Husák se stal na dlouhá léta nejmocnějším mužem v Československu, Dubček byl postupně z politiky odstraněn. Půl roku byl předsedou Federálního shromáždění, poté velvyslancem v Turecku a nakonec byl v červnu 1970 vyloučen ze strany. Později pracoval jako dělník a technický úředník.

Přechod k normalizaci se definitivně uzavřel v prosinci 1970, kdy komunisté přijali dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Dokument se na dalších 20 let stal základním ideologickým východiskem komunistického režimu.

Normalizace znamenala zrušení reformních výdobytků politického uvolnění během pražského jara, potrestání jeho představitelů a podporovatelů a podřízení se vůli sovětských vůdců vykonávané jejich československými přisluhovači z řad KSČ. Mimo jiné přinesla propouštění ze zaměstnání, politické čistky, obnovení cenzury, potlačení svobod včetně uměleckých projevů, policejní represe a špehování občanů, zrušení mnoha zájmových a politických organizací či uzavření hranic. Normalizační éra v tehdejším Československu trvala až do listopadu 1989.