Na první pohled obyčejné černobílé snímky zachycují obyčejný život nejen dělníků plzeňské Škodovky za protektorátu. Jak je tedy možné, že se z knihy Zdeňka Roučky s názvem Práce je čest! stal ve svém žánru bestseller? Nejspíš proto, že bourá klišé, jak Češi v totalitním režimu většinově trpěli. Na rozdíl od fotografií totiž není pravda o té době černobílá. A není snadné ji přijmout.
K rokli za Vejprnicemi, obcí přiléhající k západnímu okraji Plzně, vede svažitá a neupravená cesta. Stačí, aby zapršelo, a člověk se brodí bahnem a vyhýbá se kalužím; v tu chvíli se jeví nepatřičným název lokality - Suchý důl. Navíc "nasucho" zde lidé evidentně nebývají: vzhledem k odlehlosti slouží nyní rokle coby útočiště místní omladiny, důkazem jsou na zemi pohozené "petky" od piva a nedopalky cigaret. Pietní místo někdejšího nacistického popraviště se nenachází v důstojných kulisách, pokud tedy zbytky po mejdanech nebereme jako svérázné svědectví o vítězství života nad smrtí - na truchlivém místě dnes bují veselé flámy.
Mnohem zajímavější svědectví je přímo na pomníku. Úplně prvním mužem na seznamu popravených v rokli, jejichž jména jsou vyvedena na opracovaném kameni zlatým písmem, je František Sigmund. Pozorným pohledem, a především hmatem však lze odhalit, že Sigmundovo jméno překrylo jiné, jež bylo z pomníku dávno vysekáno. Šlo o Karla Táborského, který využil heydrichiády a takzvaným udáním ze msty se snažil zbavit podnájemníka. Vypuštěná křivárna se však k Táborskému vrátila jako bumerang a smrtelně do něho udeřila: Němci popravili v Suchém dole nikoli obviněného, nýbrž toho, kdo ho neprávem obvinil.
Táborský byl tedy z pomníku odstraněn, nahradil ho kapitán Sigmund, důstojník zpravodajské a diverzní skupiny, jenž se po zatčení gestapem zlomil, začal spolupracovat, vyzradil další ze skupiny a vyhrožoval vězňům. Marně se tím zachraňoval: byl zastřelen stejně jako ti, o nichž "zazpíval"...
Na čelném místě pomníku za Vejprnicemi vystřídal udavač udavače; tragikomická a svým způsobem velmi česká story o nás možná vypovídá víc, než jsme ochotni si připustit.
Snímek popraviště v Suchém dole, portréty tam zabitých hrdinů, ale i Táborského se Sigmundem jsou součástí Roučkovy knihy; celé dějiny jsou v jedněch deskách, vzpouzejí se však jedinému správnému výkladu.
Zase na náměstí, kluci!
Konstatování, že Češi většinově a ochotně kolaborovali s totalitními systémy, ať už s nacistickým či komunistickým, může zavánět sebemrskačstvím a vzbudit vlnu nevole. Když se však pokusíme zbavit výraz "kolaborace" vyloženě negativních konotací a budeme ho používat ve smyslu, že Češi jevili vcelku přirozenou snahu režimy pokud možno bez úhony - a ještě lépe s výhodami - přežít, čemuž přizpůsobovali své chování, dostaneme nikoli zkreslený, ale plastický obraz toho, co se odehrávalo během více než padesáti let nesvobody.
Šlo zejména o dělníky, z nichž udělaly oba režimy páteř své legitimity. Kniha publicisty Zdeňka Roučky Práce je čest! s podtitulem Plzeň a Škodovka za protektorátu to věrně ilustruje. Téměř 800 snímků, z nichž Roučka sestavil svého druhu fotokomiks, zachycuje vedle válečných hrůz píli dělníků ve Škodovce i jejich nacisty dotovanou zábavu. Plzeňská fabrika byla největší zbrojovkou v protektorátu, vyráběla pro třetí říši zbraně a munici, a byla tedy klíčová. Němci po škodovácích vyžadovali tvrdou a bezchybnou práci, zároveň si je ale hýčkali a poskytovali jim prebendy. Pro obě strany to byl výhodný obchod a čeští dělníci na něj až na naprosté výjimky bez váhání přistoupili.
Víceméně stejný obchod pak dělníci uzavřeli s komunistickým režimem. Podobnost jejich pragmatického přístupu je mrazivá, nemilosrdná, místy ironická. "Ti lidé šli na náměstí na tryznu za Heydricha a za pár let na tomtéž místě demonstrovali proti Slánského bandě, vlastně jeli druhé kolo," podotýká Roučka.
Jeho hlas má v tu chvíli neutrální zabarvení; není v něm samozřejmě adorace, ale ani odsudek. Plná náměstí na příkaz nacistů či komunistů zcela odpovídají logice věci. Aneb tomu, že drtivá většina populace se neskládá z hrdinů a že z lidsky pochopitelného strachu na náměstí poslušně napochodovala. Není vinou těchto lidí, ale vinou zvrhlého režimu, že je přitlačil do kouta a tam s nimi bez skrupulí, cynicky a bez větší námahy smýkal. Že z nich udělal vnitřek flašinetu vyluzujícího tóny podle ruky, která točí klikou.
Škodaboranti
Nejde přitom ani tak o to - respektive je to námět na jiné téma -, jak obstály jiné národy. Příklady polského odporu vůči nacistům nebo maďarského protikomunistického povstání naznačují, že Češi se s totalitou smiřují přece jen snadněji, ovšem spekulovat o tom bez hlubší analýzy je nepatřičné a Roučkova kniha to nečiní.
Co naopak činí, je srovnání nacismu a komunismu. A to i přesto, že se publikace věnuje výhradně totalitě "importované" z Německa. "Nikdy se český dělník neměl jako dnes! Nikdy se nevrátí starý kapitalistický řád! To nejsou výkřiky propagandy z 50. let, ale z protektorátu," upozorňuje Zdeněk Roučka.
Vynecháme-li slova "stanné právo" či "soudruh", pak jde mnohdy složitě identifikovat, z jaké doby citace pochází. "Plzeňští dělníci obstáli, nedbají londýnských svůdců a hledí si své práce," chválí nacistické agitky z roku 1941. O pětatřicet let později píše deník Práce o mimořádné směně ve stejné továrně na počest XV. sjezdu KSČ: "Byla radost pohledět na šiky škodováků, kteří na dobrovolnou směnu přišli úplně všichni a doma zůstali jen pracující, kteří se nemohli směny zúčastnit kvůli pracovní neschopnosti. I ti však dokořán otevřenými okny poslouchali pracovní šum, a byli tak se svými soudruhy alespoň v duchu." K šichtám "škodaborantů" vyhrávaly dechovky za obou režimů mnohdy stejně radostné melodie...
Pohoda, jazz, cigárko...
Že takové chování odpovídá lidské povaze? Bezesporu. Zato se ale podstatně rozchází se zažitým historiografickým líčením doby, o níž Roučka prostřednictvím fotografií vypravuje. Hlavně starší generace vnímá pod vlivem tendenčního výkladu dějin válečná léta jako golgotu celého národa, v níž... "všichni neuvěřitelně trpěli, všichni zahořeli velkou nenávistí k okupantům a ze všech se stali odbojáři, v jejichž čele stála hrdinná komunistická strana," doplňuje Roučka.
Aby nedošlo k omylu: na protektorátních časech nebylo vskutku nic veselého. Masovou reakcí na ně však nebyl odboj, nýbrž klapky na oči a touha bez úrazu přežít. Snahou bylo odstrčit od sebe velké dějiny, neangažovat se v nich a mimo ně si v rámci možností vybudovat co nejpohodlnější existenci.
Tento postoj znamená být rohožkou, po níž velké dějiny šlapou, ale s velkou pravděpodobností dotyčného nerozšlápnou. Bonusem je odměna za poslušnost. Zdaleka nejen škodováci jezdili na placené rekreace do komfortního prostředí, kupříkladu do hotelů v Luhačovicích, kde dříve relaxovala prvorepubliková smetánka. Dělníci, kterým byl tenhle komfort doposud odepřen, se ochotně nechali zkorumpovat; Roučka před lety vyslechl svědectví někdejšího číšníka, jenž v Luhačovicích dělníky obsluhoval: večerní pitky s hudbou pravidelně končily tancem na stole a výkřiky: "My děláme pro Hitlera, na nás nikdo nemůže!"
Za protektorátu byla obrovská návštěvnost kin i fotbalové ligy, rekordně stoupala porodnost - v roce 1944 se narodilo 230 tisíc dětí (pro srovnání: v roce 1938, kdy se počet udával na rozdíl od válečných let i z území Sudet, bylo 103 tisíc novorozenců). V Plzni byly pro dělníky pořádány večírky, sami dělníci si zakládali kapely, a to i jazzové. Němci byli všeobecně
vnímáni jako nezvaní okupanti, to ale neznamenalo, že by od nich lidé nebrali vše, co se namanulo. Vzepřeli se jen hrdinové a těch bylo málo. O to větší úctu si zaslouží.
Báječný pozdrav pod psa
Vlasta Burian vystoupil 11. listopadu 1944 v půl deváté večer na pódium hlavní jídelny škodovácké fabriky, pod nímž se shromáždilo 1400 diváků. Král komiků přišel k mikrofonu, srazil paty, vymrštil do vzduchu pravici a zahalekal: "Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů!"
I tuto událost líčí Roučkova kniha s poznámkou, že publikum výbuchem smíchu, pískáním, dupotem a nekonečným aplausem málem zbořilo sál. Také v tomhle
případě není náhodná podobnost s diváctvem z éry před listopadem 1989, které euforicky vítalo každou narážku na režim.
Troufalého vtipu se Burian dopustil v době, kdy se říše hroutila, takže podle všeho dobře věděl, že si to již může dovolit. "A Němci zase věděli, že se dělníci na jejich účet zasmějí, ale ráno zase půjdou do zbrojovky montovat děla, že se pojede dál. O zaměstnanecké výhody nikdo nechtěl přijít," dodává Roučka.
Příhoda s Burianem má ještě jednu rovinu. A ta vrhá na dělnickou loajalitu k moci temný stín. Je farizejství peskovat škodováky a jejich souputníky odjinud, že z pudu sebezáchovy "drželi hubu a krok", a když se naskytla výhoda, nebránili se jí. Ve srovnání s tím ovšem projevil Burian svou "psí historkou" odvahu. Přitom právě on byl po válce šikanován, dehonestován a nakonec souzen za kolaboraci; nesměl vystupovat a propadl mu majetek, což mnoho "bezejmenných" více či méně parazitujících na protektorátním režimu vítalo...
"Jdem dupat Němky"
V tomto kontextu lze jít ještě dál: nikdo už přesně nevyčíslí, kolik lidí líbajících německou ruku do stejné ruky po osvobození kouslo proto, aby ze sebe preventivně smylo škraloup spolupráce. Poválečné bezpráví, bezbřehé násilí, pochody smrti a divoké odsuny, to v mnoha případech nebylo jen jakési "vyrovnání účtů", ale maskování vlastní temné minulosti.
Extrémním případem je internační tábor Hanke v centru Ostravy, kde bylo v prvních týdnech po válce zavražděno přes 230 Němců a docházelo tam k bestiálním zrůdnostem jako odřezávání ňader vězeňkyně, bití svlečené ženy v osmém měsíci těhotenství přes břicho, dokud z ní nevyšel plod, znásilnění šedesátileté Němky... Obzvlášť krutě si počínal Jindřich Glos (Heinrich Gloss), podle dochovaných svědectví bývalý člen nacistické organizace SA. Glos věšel oběti na klozetové rouře, vězňům před popravou ohýbal a vyvracel prsty a zaživa jim tahal kleštěmi z úst zlaté zuby a můstky.
"Poměry byly takové, že ke mně přišel známý a říká: Zdeněk, kup půl litra a jdem dupat Němky," vzpomínal pro Paměť národa pozdější politický vězeň Zdeněk Růžička, který tenkrát poblíž tábora bydlel. Poté výmluvně dodal: "Když byli v Ostravě za války Němci, měl každý strach něco udělat. A jak byli pryč, tak by je každý vraždil a bil."
Co se dělo Čechům?
Vyrovnat se dnes beze zbytku a spravedlivě s pohnutou minulostí je prakticky nemožné. Hodnotit období druhé světové války je jako hledět na krajinu v dálce: události nejsou za horizontem jako dejme tomu husitství, takže k nim nejde přistupovat s chladnou objektivitou bez emocí, zároveň již ale nerozpoznáme detaily, bez nichž zase nelze zvážit spoustu konkrétností, a tím pádem je ani rozsoudit.
Často tak válka slouží pouze k nicneřešícímu výlevu vášní; stačí, aby německá kancléřka Angela Merkelová poukázala na bezpráví odsunu krajanů, a strhne se povyk, který přehluší seriózní debatu. A když před čtyřmi lety tehdejší ministryně spravedlnosti Helena Válková prohlásila, že "Čechům se toho za protektorátu zas tolik nedělo", čelila nejen tvrdé kritice, ale rovnou výzvám k demisi, takže se rychle omlouvala a marně volala po srovnání s utrpením Poláků a občanů Sovětského svazu.
K reflexi přitom bylo patrně nadějně nakročeno téměř ihned po porážce nacistů. Na stránkách Peroutkova časopisu Dnešek se už v roce 1946 rozběhla diskuse o míře kolaborantství. Dobová atmosféra a malý časový odstup pochopitelně debatu ovlivňovaly, takže je v ní přítomna silná zášť vůči Němcům a vyzdvihování udatnosti českého národa, nicméně prostor dostaly i méně tendenční názory. V čísle z 23. května 1946 například čtenář podepsaný jako J. Richtrmoc mínil: "Je všeobecně známo, že kolaboroval, to jest spolupracoval, s Němci celý národ, pokud zůstal doma a nestal se partyzánem, ale jak říká vtipná anekdota, byl český národ nejposlušnější na světě, neboť poslouchal ve dne Berlín a v noci Moskvu a Londýn."
Na závěr přidal čtenář Richtrmoc povzbudivou prognózu, že si Češi, až od války uplyne víc času, připustí vlastní vinu a sami sebe požádají o odpuštění. Jenže místo toho přišli komunisté a ti přemalovali historický obraz: zjednodušeně řečeno, český člověk byl v jejich podání levicový odbojář věčně plánující sabotáže a odbojové akce. Stačí letmé nahlédnutí do knihy Zdeňka Roučky, aby člověk věděl, že je to lež. Ta však za desítky let "zaplevelila" myšlení mnohých.
Čtvero ročních období
K "zaplevelení" došlo snadno, protože komunisté v taktice totalitních předchůdců pokračovali a nutili občany k velmi podobnému modelu jednání. "Náš kolektiv, v němž pracuje 14 žen, důrazně odpovídá samozvancům a ztroskotancům a příznivcům mezinárodního kapitálu. Prohlašujeme, že s nimi nechceme mít nic společného. Odmítáme každý pokus, který by chtěl měnit chod dějin, zastavit pokrok, nebo dokonce zvrátit socialistický vývoj v naší zemi," napsaly členky Brigády socialistické práce Oděvního průmyslu Prostějov v reakci na Chartu 77. Takových odsudků se vyrojily tisíce, stejně jako odsudků po atentátu na Heydricha...
Zejména dělníci, které si bral režim v podstatě za rukojmí, se zase stáhli do ulity: smáli se, že jsou "solí země", navenek ale tuto roli bez námitek hráli; vyprávěli vtipy o Husákovi, ale chodili k volbám a udržovali tím status quo. Znovu uzavřeli s mocí obchod, spočívající v tom, že předstírali podporu režimu výměnou za to, že jim poskytoval rekreace, nechal je melouchařit či uklidit se do soukromí na chaty.
"Byli tam normální, slušní lidé, ale mě to s nimi moc nebavilo," shrnul v publikaci Naše normalizace zkušenost s dělníky holešovické tiskárny fotograf Ondřej Němec, syn předních disidentů. "Vždycky jsem přesně věděl, jaké bude téma rozhovoru. Klasické ‚čtvero ročních období': na podzim se mluvilo o sklizni na zahrádce a o Vánocích, na jaře o tom, kam se pojede na dovolenou, a ještě předtím o tom, co všechno snědli o těch Vánocích a o Silvestru. V létě se bavili o dovolené. Pak někdo sem tam stavěl nějaký barák svépomocí nebo si vylepšovali chaty a trabanty, tyhle debaty se opakovaly s naprosto neměnným stereotypem. Ti chlapi takhle žili čtyřicet let." Ondřej Němec též velmi trefně jedinou větou shrnul postoj dělníků k režimu: "Pokud to šlo, drželi se stranou, ale nedovolili by si otevřeně nesouhlasit."
Husí kůži vyvolává fakt, že komunismus a nacismus v tom nerozlišitelně splývají.
Slepice údernice
Na pomníku za Vejprnicemi bylo překryto jméno jednoho udavače jménem toho druhého a pravdu dlouho překrývala propaganda. Rozhodně nejen ve Vejprnicích, ovšem i tam. "Ve velkodrůbežárně ve Vejprnicích u Plzně mají v moderně vybaveném zařízení dovezeném z NDR přes 50 tisíc slepic údernic," referovalo Rudé právo v únoru 1975. "Slepice mají velkou snůšku, o čemž svědčí denní sběr kolem rekordních 35 tisíc vajec. Vejprničtí soudruzi chtějí do konce roku dodat přes 11 milionů vajec, a když slepice údernice ponesou ještě více, může to být až neuvěřitelných 14 milionů vajec."
Neuvěřitelných 14 milionů vajec? V zemi, kde mohou být údernicemi i slepice, lze věřit vlastně všemu. I tomu, že dělníci ze Škodovky bojovali proti nacistům. Jde o to, zda taková víra není toxická.
