Autor něžných, ale i dryáčnických veršů Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, měl mnoho tváří. Vystudovaný historik umění a výtvarný kritik. Také ale nevypočitatelný provokatér. Signatář Charty 77 a výrazná postava undergroundu, odpůrce totalitního režimu v bývalém Československu, který v jeho vězeních strávil téměř osm a půl roku. Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci a zemřel v noci na 10. listopadu 2011 v Praze.
Za své životní heslo považoval větu: "Jdu do bitvy teprve, když je prohraná". Svým způsobem života provokoval a vyvolával různé reakce okolí. Někteří oceňovali jeho sveřepost a důslednost v hledání osobní svobody a v odporu proti jakémukoli svazování, jiní ho vnímali prizmatem jeho básnické tvorby. Další Jirouse považovali za excentrického pomatence a alkoholika. On sám se ale za rozporuplnou osobnost nepovažoval: "Já se tak necítím. Žiju sám se sebou v absolutním souladu. Já nemám žádný problémy, problémy se mnou mají jiní."
Jirous, který kdysi řekl, že "underground je reakcí na odlidštění", byl znám svým odporem proti bývalému komunistickému režimu, ale i proti pozdější "diktatuře zvrhlého neokapitalismu". Hodně času trávil na Vysočině v Prostředním Vydří, kde měl statek a kde žil "hluboko pod hranicí existenčního minima".
Po jednom zatčení mu údajně řekl vyšetřovatel: "Tak vidíte, že nad vámi vždycky vyhrajeme." "Mýlíte se," odpověděl Magor, "vyhrávám já. Zkurvil jsem vám celou generaci."
Jirousova první sbírka básní Magorův ranní zpěv je z roku 1975. Po ní následovaly další, například Magorovy labutí písně, za něž dostal Cenu Toma Stopparda. Psát nepřestal ani po roce 1989, kdy jeho dílo začalo oficiálně vycházet. Magorovu summu (1998) označili kritici za nejlepší knihu roku. V roce 2006 dostal literární Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo.
Ivan Martin Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci. Přestože vystudoval dějiny umění, s výjimkou působení v časopise Výtvarná práce se oboru nikdy nevěnoval. Svůj zájem soustředil na neoficiální kulturu - underground, který se po první čistě literární vlně začal na konci 60. let sbližovat s hudbou. Rok před obhájením diplomové práce (1968) začal Jirous spolupracovat s hudební skupinou The Primitives Group, dva roky nato se stal uměleckým vedoucím The Plastic People of the Universe a teoretikem uměleckého sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu.
V následujících dvou desetiletích, kdy se živil jako hlídač a pomocný dělník, působil jako ideolog a organizátor českého undergroundového hnutí. V roce 1973 byl poprvé odsouzen, po propuštění uspořádal kromě řady ilegálních výstav a koncertů také dva "festivaly druhé kultury v ČSSR" (Postupice 1974 a Bojanovice 1976). V únoru 1975 napsal Zprávu o třetím českém hudebním obrození, klíčový text o kořenech a dosavadním vývoji české nezávislé kultury.
Poté následovaly další pobyty za mřížemi, jeho poslední věznění ukončila až milost prezidenta v listopadu 1989. Odsouzen byl celkem pětkrát, většinou za pobuřování. Ve vězení strávil celkem osm let, pět měsíců a tři dny.
Jirous, který pseudonym Magor začal používat v roce 1972 po jednom mejdanu (údajně jej tak poprvé označil hudebník Mejla Hlavsa), byl dvakrát ženatý. První manželkou byla básnířka Věra Jirousová, druhou malířka Juliana Stritzková. V druhém manželství se mu narodily dcery Františka a Marta a podle dostupných informací měl i nemanželského syna Daniela. Úředně byl jeho synem i Tobiáš Jirous, jehož biologickým otcem je však bývalý disident Jiří Němec.
Ivan Martin Jirous zemřel v noci z 9. na 10. listopadu 2011 ve věku 67 let. Krátce po jeho smrti vyšel sborník textů s názvem Aby radost nezmizela s podtitulem Pocta Magorovi. Jako vzpomínka na odpůrce komunistického režimu vznikly také dva filmy. Dokument Rok bez Magora byl poprvé uveden v listopadu 2012 v pražském Divadle Archa na akci Pocta českému undergroundu II. Předtím měl televizní premiéru hodinový dokument Moniky Le Fay 04826 Jirous.
V roce 2012 se Jirous stal laureátem plzeňské Ceny 1. června in memoriam a ve stejném městě byl po tomto disidentovi pojmenován most přes železniční koleje u nádraží Jižní předměstí. V roce 2013 vyšly z pozůstalosti soubory Úloža a Magorův noční zpěv, v roce 2015 sbírka Akrostichy a v roce 2018 Magorův ranní zpěv / Magorova děťátka. V roce 2017 vyšel životopis Jirouse od novináře Marka Švehly.
