Československou republiku mezi světovými válkami si často vykreslujeme v růžových barvách - politici byli čestní, neúplatní a podnikatelů se stranili. Jenže tento obraz realitě příliš neodpovídá. Tehdejší světy politiky a byznysu byly propletené přinejmenším stejně jako dnes.
Jo, to by se za první republiky stát nemohlo. Politika i byznys byly nějak poctivější, lidé si jeden druhého víc vážili a vůbec. Takové povzdechy rezonují veřejným prostorem. Obzvláště tehdy, když je řeč o politice nebo podnikatelích. Za nejtemnější období z tohoto pohledu naopak považujeme 90. léta, kdy docházelo k převodu obrovského majetku ze státních rukou zpět do těch soukromých.
Jenže masarykovská meziválečná republika nebyla o nic menším rejdištěm těch, kdo se o svoje zájmy starali "až v první řadě". Po sto letech od vzniku Československa už bychom měli být schopni si přiznat, že i za první republiky se kradlo, politici lhali a podváděli, a dokonce měli své "kmotry". "Korupčních afér bylo tehdy snad stejně jako dnes, neboť první republika nebyla ryze tržní ekonomikou. Úředníci i politici měli značný vliv při udělování dovozních povolení, fungovaly syndikáty, rozděloval se nostrifikovaný majetek, vlivní podnikatelé financovali politické strany a tak dále," říká Hana Lipovská, ekonomka z Masarykovy univerzity, která se mimo jiné zabývá hospodářskými dějinami Československa.
Pražce a špiritus
Jedním z nejznámějších korupčních případů první republiky je takzvaná pražcová aféra. Ta souvisela s budováním železniční sítě, kdy prioritou bylo propojení českých zemí se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Výstavba železnic ale začala narážet na nedostatek pražců, které se staly vzácným zbožím. Není proto divu, že se obchodování s nimi chopili různí šmelináři. Do transakcí ale byli zapleteni také vysocí i lokální politici a drobní úředníci.
Podle parlamentní řeči poslance Andreje Bródyho z prosince 1935 docházelo k uzavírání podivných smluv na dodávku železničních pražců, na jejichž základě měl státu 300 tisíc kusů dodat i jeden venkovský pekař. Státu údajně vznikla celková škoda ve výši 800 milionů korun, vyšetřování aféry však probíhalo pomalu a bylo vedeno do ztracena.
Jestliže v pražcové aféře šlo o osobní obohacení, aféra lihová (špiritusová) se odehrála na pozadí boje o moc uvnitř agrární strany na přelomu let 1923 a 1924. Tehdejší senátor za agrárníky a předseda Družstva hospodářských lihovarů a správce lihovarnického dispozičního fondu Karel Prášek totiž zneužil asi 30 milionů korun na úplatky. Když se na to přišlo, nebyl schopen vysvětlit, kde peníze jsou. Bránil se poukazováním na to, že i jiní politici a ústavní činitelé mají své dispoziční fondy, jejich zneužití ale neuměl dokázat. Předseda agrární strany Antonín Švehla, jenž měl s Práškem dlouhodobé neshody, situace využil a donutil ho k rezignaci na funkci předsedy Senátu i na senátorský mandát. Říká se, že za Práškovou likvidací stáli i lidé z okruhu Tomáše Garrigua Masaryka, neboť ani prezident ho neměl příliš v lásce.
CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
