Listopad ´89 mohl přijít dřív, nebýt okupace v srpnu 1968

Odkaz reformního roku 1968 a srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy má stále smysl. Připomínat je má smysl už kvůli tomu, že se množí hlasy relativizující zločiny bývalého režimu a boj proti němu. Podobné postoje jsou nebezpečné zejména pro generaci, která nezažila ani válku, ani okupaci, ani komunistický režim, řekla v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ Jaroslava Janderová, místopředsedkyně občanského sdružení Publicum Commodum a kandidátka ODS v nadcházejících komunálních volbách.

Proč je důležité připomínat si výročí srpna 1968?

Poměrně jednoduchá odpověď. Invaze vojsk tehdejší Varšavské smlouvy nebyla bratrská pomoc, za jakou byla okupace vydávána pozdějším vedením Komunistické strany Československa. Byl to akt z dnešního pohledu mezinárodního terorismu, obdobný jako březnová okupace naší země nacisty v roce 1938. Přesto i dnes má tato invaze s kódovým označením Operace Dunaj své zastánce!

Copak někdo vážně obhajuje srpnovou invazi?

To byste se divil. Například sociální demokrat z Poděbrad Michal Mašata napsal na svém blogu 20. srpna 2013, že tehdejší sovětský vůdce Brežněv udělal správnou věc a zachoval se jako státník a Alexandr Dubček předvedl českou malost a nevyplnil pochopitelné a legitimní zájmy Sovětů. Komunistická poslankyně Marta Semelová nám zase tvrdí, že jeden ze strůjců srpnové okupace Vasil Biľak je kladná postava našich dějin. Zločinec, který se podpisem zvacího dopisu podle mého dopustil vlastizrady. Dnešní mladí komsomolci ze Svazu mladých komunistů Československa nazývají Vasila Biľaka hrdinou. Tyto postoje považuji za velmi nebezpečné zejména pro generaci, která neprožila žádnou válku, žádnou okupaci ani dobu komunistické totality. Mohou chvilkově podlehnout rádoby a na povrchu zdánlivě líbivé komunistické ideologii.

To je parta nostalgiků...

A co pokusy o zrušení lustračního zákona, který znemožňuje exponentům komunistické totalitní zvůle přístup k moci a podílu na vládnutí v této zemi? Pokusy o přeměnu Ústavu pro studium totalitních režimu na ústav s jinou funkcí, než dnes ÚSTR má? To všechno mě naplňuje obavami o vývoj demokracie v našem státě. Srpen byl ukázka a projev proradnosti sovětského impéria, proradnosti komunistů jako takových. S důsledky marasmu, který nám zde komunisti ve všech sférách bytí zavedli a zanechali, se potýkáme doteď. Dnešní komunisté nejsou jiní než ti v padesátých letech či v dobách normalizace. Jen nemají tu sílu a moc, co tehdy měli. Je ale nutné je sledovat a všímat si, jak jim znovu narůstá odvaha, jak jsou čím dále smělejší ve svých požadavcích. Proto je důležité neustále připomínat výročí 21. srpna 1968, kdy byl násilím přerušen vývoj takzvaného pražského jara. Jednadvacátým srpnem 1968 začala éra normalizace, kdy po krátkém uvolnění na jaře 1968 přišlo po invazi vojsk Varšavské smlouvy opět utažení komunistických ostnatých drátů, které trvalo až do roku 1989.

Má dnes srpen 1968 širší přesah než jedno z dat české historie, byť důležité?

Především uvědomění, že komunismus je nereformovatelný. Vždy, pokud má sílu a příležitost, použije násilí proti všemu a všem, kteří s jeho ideologií nesouhlasí. Stačí si vzpomenout či připomenout, jak v roce 1968 probíhalo mezi lidmi nadšení z "budování" socialismu s lidskou tváří, kterému podlehli mnozí. Jednadvacátého srpna 1968 přišlo velké vystřízlivění, začala druhá vlna emigrace, zemi opustilo kolem sedmdesáti tisíc lidí, především inteligence. Srpnová okupace zcela zničila pokus o demokratizační změnu tehdejšího totalitního systému a následná normalizace nás vrhla zpět k padesátým létům, do doby beznaděje, kdy opět nastaly mohutné čistky.

Pokud je proces, který se snaží o nápravu chyb či nezákonností a má za cíl demokracii a suverenitu země, násilím přerušen, je to vždy akt domácího či mezinárodního terorismu. A tím bezpochyby invaze takzvaných spřátelených vojsk Varšavské smlouvy byla. Následná normalizace trvala přes dvacet let. Ale kdoví, pokud by nepřišel 21. srpen 1968, kdy by přišel 17. listopad 1989. Z mého pohledu možná dříve...

Takže Češi měli být v osmašedesátém "opatrnější"?

Odkaz srpna '68 je i v jeho mezinárodním přesahu. V žádné zemi s demokratickým režimem nemůže být nespokojenost jejích občanů se špatnou vládou řešena jakýmkoliv násilím.
Postavit se na odpor špatné vládě tam, kde je přítomna demokracie, se považuje za přirozené lidské právo. V zemích s totalitním režimem je to z pohledu ovládající skupiny totalitních politiků zločin obyvatelstva proti tomuto režimu. A tento odpor je nutné - z jejich pohledu násilím - zlomit. A to srpen naplno ukázal.

Mění se postupem doby význam srpna 1968?

Je to otázka, z jakého úhlu pohledu se na 21. srpen 1968 díváme. Pro moji generaci byl 21. srpen něco, s čím jsme se, alespoň já a ani lidé kolem mě, dodnes nevyrovnali. Považuji ho za jedno z největších traumat novodobých českých dějin. I moje trauma, byla jsem ve věku dospívání, s odpovídajícími touhami, ideály a cíli. Když přijely před naše okna tanky, myslela jsem, že je válka. Všichni jsme chodili na Václavské náměstí, tak jako poté v roce 1989. Byla to doba, alespoň já to tak vnímám, kdy se alespoň na krátkou dobu národ sjednotil, což mu bohužel dlouho nevydrželo. Přišla léta sedmdesátá, osmdesátá a ne každý uměl komunistům a okupantům vzdorovat.

Dnešní generace ale srpen prožitý nemají...

Dnes spíše vidím problém v tom, že mladá generace mnohdy říká, proč se máme vrtat v historii, proč v roce 1968? Připomínání událostí, jako je 21.srpen 1968, považuji ale za civilizační nutnost. Mít povědomí o vlastní historii je povinnost se dozvědět. A také se poučit, jak bychom se měli či neměli chovat, pokud by došlo k obdobné situaci, k čemuž, alespoň doufám, již nedojde.