Názor historika
Mladí čelí jiným problémům, Palach je tolik nezajímá

Přesně před padesáti lety se v té době neznámý student polil v horní části Václavského náměstí v Praze hořlavinou a zapálil se. O tři dny později vážným popáleninám podlehl na pražské klinice v Legerově ulici. Svůj život obětoval na protest proti potlačování svobod. Příběh Jana Palacha dnes zná téměř každý. Jaká však po jeho činu panovala atmosféra v tehdejší československé společnosti? A plánoval Palach také jiné formy odboje? Na otázky odpovídal v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny.

Jaká byla nálada ve společnosti bezprostředně po činu Jana Palacha? Byla názorově rozdělená? Kladli si lidé otázku, zda měl jeho čin smysl?

Ten čin společnost výrazným způsobem mobilizoval, byla to situace šoku a emocionálního vytržení z normálního života. Další věc byla, že se nepodařilo realizovat nic z toho, k čemu Jan Palach směřoval, nedošlo ani ke stávce. Především v Praze, ale i jiných městech se konaly různé akce, tryzny, pietní shromáždění a demonstrace. Lidé se shromažďovali tradičně na Václavském náměstí, kolem sochy svatého Václava byla spousta květin a mladí lidé tam drželi hladovku a čestnou stráž.

Den po smrti Jana Palacha proběhl pietní průvod z Václavského náměstí až před filozofickou fakultu, kde mluvili různí řečníci a představitelé svazu vysokoškolských studentů. Zúčastnily se ho desítky tisíc lidí. Rakev s ostatky Jana Palacha byla vystavena v Karolinu a lidé čekali ve frontě, aby se mu poklonili a položili květiny. To všechno tu atmosféru nějak charakterizuje, ale zároveň nebyla žádná hnací síla, která by dokázala tohle společenské vzepětí nějak zorganizovat směrem k jednoznačně profilovanému boji nebo programu.

Jak celou událost vnímali lidé, kteří žili desítky až stovky kilometrů od Prahy? Jaká informace se k nim vlastně dostala?

V té době sice existovala cenzura, ale média fungovala v jiném režimu než pak od pozdního jara 1969 dalších dvacet let. O celé události informovala už navečer Československá tisková kancelář. Elektronická i tištěná média byla plná zpráv a reakcí na Palachův čin. Otištěny byly také básně, které napsali čeští básníci. Takže skutečně to nebylo něco, co by bylo před společností tajeno, mohl se o tom dozvědět úplně každý.

Pouhý rok od Palachova upálení už jako by jeho jméno neexistovalo - až do ledna 1989, kdy propukly demonstrace v rámci Palachova týdne. Připomínala si však veřejnost nějakým způsobem během toho období výročí jeho smrti?

Nemluvilo se o tom asi veřejně, ale málokdo na to zapomněl. Známá je historie Palachova hrobu na Olšanských hřbitovech, kde se skutečně připomínala jeho památka. To znamená, že úplně neznámí lidé nejen ve výroční den jeho smrti nosili květiny a svíčky. Proto se to místo stalo trnem v oku normalizačního režimu, který nakonec přesvědčil v roce 1973 Palachovu rodinu, aby ostatky byly exhumovány, spáleny a pohřbeny ve Všetatech. Lidé však i nadále nosili květiny a svíčky na místo, kde byl původně jeho hrob. Takže ohlas toho činu nevymizel z paměti společnosti. Je však pravda, že teprve v roce 1989 se to realizovalo úplně jiným způsobem, jako součást politického protestu.

V jednom z dopisů studentskému vůdci Luboši Holečkovi napsal Palach na začátku ledna 1969, že plánuje násilné obsazení budovy Československého rozhlasu. Takže Palachovo sebeupálení nebylo bleskem z čistého nebe, jak se často vykládalo?

My samozřejmě nevíme, kdy přesně se takhle rozhodl, ale je zjevné, že patřil k lidem, které pohltila atmosféra pražského jara a později atmosféra odporu proti okupaci. Snažil se tedy přemýšlet, co by se mělo dělat a jak na tu měnící se situaci reagovat. Já bych asi nemluvil o plánu obsadit rozhlas, byl to spíš jeden z nápadů. Na ten dopis navíc nedostal nikdy odpověď.

Teprve nedávno vyšlo také najevo, že Palach vlastnil zbraň a zároveň na základě výpovědi jeho spolužáků ji plánoval použít proti okupantům. Skutečně tedy uvažoval o jiných formách odporu?

Já jsem to někde četl, ale podrobnosti nevím. Ani nevím, jaká to byla zbraň. Celá ta situace ho však každopádně přivedla k tomu, že je velmi složité něco zorganizovat, proto se rozhodl zasáhnout sám. Zřejmě chtěl udělat něco naprosto mimořádného a šokujícího, něco, co by dokázalo tu společnost mobilizovat. Proto si zvolil naprosto ojedinělý čin, který 16. ledna 1969 skutečně realizoval.

Postavu Jana Palacha dostala v posledních letech do povědomí lidí především dvě filmová zpracování - minisérie režisérky Agnieszky Hollandové Hořící keř a film Roberta Sedláčka Jan Palach. Jak ho ale podle vás vnímají mladší ročníky? Zajímá je to vůbec?

Asi o tom skutečně moc nevědí, potvrzují to také průzkumy veřejného mínění. Jako historik bych se měl možná cítit dotčený, na druhou stranu je to ale padesát let. To je stejně, jako byla od Jana Palacha vzdálená první světová válka, kterou také jistě neprožíval jako něco, co by se ho dotýkalo každý den. Mladí lidé dnes prostě žijí životem, který přináší jiné výzvy a problémy. Ale je pravda, že ten Palachův čin je skutečně výjimečný, když se zamyslíme nad tím, co se odehrávalo později. Většina lidí se s tou situací smířila a nějak se v ní zabydlela. Těch dalších dvacet let, nechci říct pohodlně, nebyla to hezká doba, přece jenom přežila. Ten kontrast je potom ještě větší.

Poslední film o Janu Palachovi považuji za docela povedený, myslím, že může lidi zaujmout. Jan Palach je rozhodně jednou z nejčastěji připomínaných osobností české moderní historie, co se týče soch, památníků, jmen ulic a veřejných prostranství. Takže jeho jméno určitě neupadlo v zapomnění.