Očima Petra Musila
KOMENTÁŘ: Máme svoje predikce

České hospodářství s největší pravděpodobností dosáhlo ve druhém letošním kvartálu svého vrcholu. Růst HDP se totiž v porovnání s druhým čtvrtletím loňského roku snížil zhruba na polovinu. Začíná se tak projevovat to, co už drahné měsíce signalizovaly různé makroekonomické ukazatele (zejména nepřirozeně nízká nezaměstnanost). A sice, že naše hospodářství naráží na své limity.

Jediná instituce, která na to reagovala, byla Česká národní banka. Vláda, jež je v našich podmínkách druhým nejvýznamnějším nositelem hospodářské politiky, dělala a stále dělá jako by nic. Ministerstvo financí ČR pod vedením Aleny Schillerové předkládá návrh státního rozpočtu s deficitem nejprve padesáti, aktuálně čtyřiceti miliard korun. Její předchůdci Andrej Babiš a Ivan Pilný plánovali rozpočet ve stejném duchu.

A následně se chlubili, když výsledná bilance dopadla lépe, než stanovoval schválený návrh. Ve skutečnosti je takové plánování pouze přiznáním těch, kdo ho sestavují, že se státním rozpočtem příliš nezatěžují a jen se vezou na vlně hospodářského růstu, který tu byl naposledy před deseti lety. Promrhali celou dekádu místo toho, aby ekonomicky tučná léta využili k takovým změnám ve struktuře veřejných financí, aby konečně fungovaly, jak mají. Tedy jako stabilizátor (a nikoli rozdmýchávač) hospodářského cyklu.

Když nyní česká ekonomika zpomaluje, zmůže se Alena Schillerová pouze na argumenty typu "s ekonomickou krizí nepočítáme, máme své predikce" nebo "nemám ráda kdyby". To jen dokazuje, že český státní rozpočet není v dobrých rukou. Skoro mě napadá něco o oněch nemehlech, která nám prý před vzestupem Babišova hnutí ANO vládla. Zdá se, že od roku 2013 se situace minimálně v tomto ohledu nezměnila.

Ať se na mě paní ministryně Schillerová nezlobí, ale ujišťování o "jejích" predikcích na mě působí úplně stejně, jako když nás ještě na přelomu let 2008 a 2009 tehdejší šéf státní kasy Miroslav Kalousek ujišťoval, že české hospodářství pouze zpomalí, ale do krize nespadne. A ejhle, v roce 2009 se hrubý domácí produkt propadl téměř o pět procent. Přitom ještě rok předtím o necelá tři procenta rostl. "Nečekáme strmý pád," pravila Alena Schillerová. No, v roce 2009 ho její předchůdce také nečekal.

Nerozumím tomu, proč se poslední tři ministři financí z chybných odhadů Miroslava Kalouska nepoučili. Mohli ukázat, že jsou schopni dělat to lépe. Mohli si přečíst alespoň jednu kapitolu z kterékoli učebnice základního kursu makroekonomie, který absolvují vysokoškolští studenti ekonomických fakult už v prvním ročníku bakalářského stupně.

Neudělali ani jedno, ani druhé. Ve skutečnosti namířili státní rozpočet do stejné slepé uličky jako Miroslav Kalousek v roce 2009. Rozpočtový schodek ve výši bezmála dvou set miliard korun si následně vyžádal nepříjemné škrty a zvyšování daní. Tedy opatření vynucená hospodářskou realitou, která se prováděla v době, kdy byla násobně bolestnější, než kdyby se ke změnám nastavení státního rozpočtu přikročilo v době hojnosti.

Pokud je Aleně Schillerové lhostejný osud české státní pokladny, nemělo by jí být jedno, jaký osud stihl ministra financí, který začal hasit rozpočtový požár až ve chvíli, kdy se vymkl jeho kontrole. Tak alespoň velí politická logika.

Jenže logiku v politice už nějaký čas nemůžeme hledat. Preference se neodvíjejí od toho, jak politik zodpovědně spravuje svou zemi, nýbrž podle toho, kolikamiliardové sliby svým voličům dá. A tak stále jen slyšíme o zvyšování platů státních zaměstnanců, zvyšování důchodů nad rámec automatické valorizace. Zdůvodnění? Když ekonomika roste, musejí z toho mít prospěch všichni.

To je zkrátka obecný problém politiků: uvažování nejvýše v horizontu příštích voleb. Nevěříte? Vzpomeňte si, jak dlouho se u nás debatuje o nutnosti provést penzijní reformu. Zatím jediný pokus o ni byl vládou ČSSD, ANO a KDU-ČSL pod vedením Bohuslava Sobotky rozcupován na kousíčky. Problémy s důchodovým účtem se mají začít v plné síle projevovat až někdy kolem roku 2050. Koho to ale dnes opravdu zajímá?