Jak přiblížit dětem výtvarné umění? Třeba tak, že se jim vypravují příběhy o malířích a sochařích. Britský historik umění Michael Bird (59) sice není první na světě, kdo se o něco takového pokusil, jeho kniha Van Goghova hvězdná noc /Dějiny umění v příbězích pro děti (ilustrovala Kate Evansová, přeložila Katarína Belejová, vydalo "nakladatelství CPress v Brně roku 2017 ve společnosti Albatros Media a. s.", 336 str.) však patří k těm zdařilým.
Možná že ještě těžší než zpracování jednotlivých kapitol je jejich výběr. Co zařadit, co pominout? A jak všechno uspořádat? Chronologicky? Ano, tak je to nejpřehlednější: "Tyto dějiny umění začínají v německé jeskyni před 40 000 lety a končí na chodníku v Pekingu v roce 2014. Mezitím se seznámíme se spoustou umělců na nejrůznějších místech. Na horské stěně, v kamenolomu, uprostřed pouště, v kůlnách i na parnících, v palácích i hrobkách - o ateliérech a dílnách ani nemluvě. Uvidíme, jak malují a kreslí na skály a stěny, dřevo, plátna i papír. Budou vytvářet sochy z kamene, kovu , hlíny, drátů, a dokonce i z ovesné kaše.
Potkáváme se tu s příběhy děl notoricky známých (Leonardo: Dáma s hranostajem, Seurat: Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte, Picasso: Guernica atd.), ale také takových, s nimiž se ani rodiče malých čtenářů možná dosud nepotkali. Pan Bird chtěl být "spravedlivý", a tak pozornost věnoval vedle Evropy také Africe, Americe, Asii i Austrálii, byť v míře velmi omezené. Svůj dějepis rozdělil do osmi časových bloků čítajících od sedmi do deseti kapitol (celkem jich je 68): 1. Z jeskyní do civilizace (40 000-20 př. n. l), 2. Svatá místa (800-1425), 3. Velké touhy (1425-1550), 4. Příběhy ze života (1550-1750), 5. Revoluce (1750-1860), 5. Vidět věci jinak (1860-1900), 7. Válka a mír (1900-1950), 8. V centru dění (1950-2014). Každý z těchto bloků je uveden krátkou studií, psanou - jako ostatně celá kniha - s ohledem na dětského (či snad
lépe: dospívajícího) čtenáře, tedy pokud možno bez kunsthistorické hantýrky. Poslední stránky jsou vyhrazeny mapě světa, jež "zobrazuje spoustu míst zmíněných v knize", časové ose a slovníčku, v němž dnešní "displejové" děti možná překvapí, co že jsou to vlastně ikony.
Těžko říct, zda to měl pan Bird lehčí, když psal o dílech autorů, jejichž životní příběhy , myšlenky, postoje atd. známe, anebo když musel fantazírovat při interpretaci dávných výtvorů, o jejichž původcích a okolnostech vzniku víme velmi málo, ne-li nic. Druhý případ se vyskytuje v úvodních kapitolách, třeba hned v té první: "Ve chvíli, kdy lovec stane tváří v tvář lvovi, ví, že ho buď zabije, nebo bude sám zabit. Pohlédne mu do očí a spatří tam stejné pocity, jaké má i on sám - odvahu, strach, odhodlání - to vše smíšené v jedno. (...) Prazvláštní pocit. Kdo jej dokáže vyjádřit slovy, Možná právě proto před čtyřiceti tisíci lety na místě dnes známém jako jeskyně Hohlenstein-Stadel v Německu kdosi vyryl z mamutího klu Lvího muže. Tato žena nebo muž strávili stovky hodin pečlivým tvarováním slonoviny ostrými kameny. Nepomáhali své rodině lovit nebo vařit, ale to, co dělali, mělo také svůj význam. Proměňovali neviditelný pocit na něco, co můžeš spatřit na vlastní oči a podržet v dlaních."
A když známe autory, vypadá to třeba takto: "V Paříži se to hemžilo jízdními koly. Kodrcala se po kočičích hlavách, opírala se o stěny. Ale zdálo se, že si nikdo neuvědomoval, jakou krásou kolo oplývá. Dokonalý kruh! Růžice pevně natažených kovových paprsků. Marcel Duchamp jednou našel kolo z rozbitého bicyklu a odnesl si ho do ateliéru. Převrátil ho vzhůru nohama a vidlici vsunul do díry v sedátku dřevěné židle. Posadil se do křesla a dlouho se na své dílo díval." Atd. "Kolo od bicyklu na stoličce" je v kapitole vyfotografováno (jako všechna díla, o nichž je v knize řeč, Michelangelův David nepochopitelně jen od pasu nahoru), ilustrace Kate Evansové jsou tedy zdánlivě zbytečné, avšak její autorský rukopis šťastně sjednocuje všechny příběhy.
V této knize - zdaleka nejen pro teenagery - se nepotkáme s žádnými Čechy, nepronikl sem Mucha, Kupka ani Kolář. Dříve se to občas dělávalo tak, že česká redakce cizojazyčné tituly "vylepšovala" domácími implantáty. Tady se to naštěstí nestalo.
