Policie tento týden zveřejnila statistiku odposlechů a sledování za rok 2012 a telefonní operátoři si jistě musí mnout ruce.
Na základě příkazů soudce policie v roce 2012 odposlouchávala 6241 telefonních stanic a sledovala 4719 osob nebo věcí. V porovnání s rokem 2011 se podíl odposlechů navýšil o osm procent. Extrémní je nárůst požadavků na sledování osob a věcí, které bylo navýšeno oproti roku 2011 dokonce o 17 procent.
Po prostudování této zprávy by se lidé vlastně měli zaradovat; zdá se, že policie, přestože je čím dál menší, začala fungovat: dochází k odhalování velkých kauz, moderními prostředky se zefektivňuje trestní řízení, jednodušeji a snáze se odhaluje trestná činnost.
Opak je však pravdou: policie zbytečně nadužívá tyto vysoce invazivní prostředky, kterými závažným způsobem vstupuje do soukromé sféry občanů této země. Zasahuje do jejich občanských práv a svobod.
Co si za tímto tvrzením můžeme představit?
Daňový poplatník by právem očekával, že se nasazení těchto prostředků bude dít v omezeném měřítku pod důslednou kontrolou soudů, které příkazy vydávají. Rovněž tak by očekával, že i státní zastupitelství budou více kritická v dozoru nad vyšetřovanými případy, zejména v těch fázích přípravného řízení, kde dochází k zasahování do oblasti chráněných lidských práv a svobod. Člověk by tedy čekal trend ústupu od těchto opatření.
Jak je vidět, tak toto v Česku neplatí. Ano jistě, jak víme ze zahraničí, moderní společnost, která je neustále ohrožována nebezpečím terorismu a organizovaného zločinu, se bez těchto prostředků neobejde. V podmínkách České republiky je však třeba se ptát, jestli to není skrytá daň za podivné policejní reformy, kdy zkušení policisté po mnoha letech služby znechuceně odcházejí (počet policistů se za posledních osm let snížil o osm tisíc) a mladá, nastupující policejní generace, teprve sbírá zkušenosti. Nepoužívají tito nováčci odposlechy na všechno a všechny, když podíl sledovaných osob a věcí narostl za posledních pět let téměř o 50 procent?
Čtenář jistě namítne, že to není možné, že minimálně možnost odposlechů je omezena pouze na zvlášť závažné úmyslné trestné činy, anebo úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Ale v tom je právě skrytý čertík: stačí na konkrétního pachatele napasovat příslušnou mezinárodní smlouvu a cesta k odposlechu je otevřená. Mnohé tomu nasvědčuje: vždyť v minulosti byly u mravnostních trestných činů používány odposlechy minimálně, dnes jejich užití u tohoto typu trestné činnosti roste. A tak je tomu i u dalších trestných činů.
Zdá se, že příslušníci dnešní policie nemají sílu a možná ani čas jenom vyjít mezi lidi, ptát se a hledat pověstnou cestičku k pachateli tak, jako to dělali jejich předchůdci, aby se mnohdy dozvěděli i o dalších nepřístojnostech, které se v jejich "revíru" dějí. Skončila doba policistů, kteří dokázali komunikovat stejně tak s ředitelem školy jako s lehkou děvou.
Komu tedy vyhovuje dnešní stav? Policii jistě ne. Z policistů se totiž stále více stávají úředníci, kteří pouze vypisují žádosti a píšou různé hodnotící zprávy, které snad nikdo ani nečte. A také společnosti, jak se zdá, tento stav neprospívá, pouze se vytváří paranoidní stav nedůvěry ve všemocnou policii, která "kdovíkomu" slouží.
Jediný, kdo opravdu významným způsobem profituje z odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačního provozu policií, jsou tak paradoxně telefonní společnosti, kterým policie poskytovanou službu platí. A nejedná se o poplatky malé. V minulosti to byly i částky v desítkách milionů korun.
