Zatímco veřejnost si ji už navykla nevnímat, málokterá stavba dnes polarizuje odborníky tolik jako komplex Transgas. Budova bývalého Plynárenského dispečinku na pražské Vinohradské ulici ztělesňuje dilemata, která řeší každé historické město: bourat, nebourat, kde, co a proč.
Zástupci českých vysokoškolských kateder a ústavů dějin umění vyjádřili nesouhlas s tím, že ministerstvo kultury neprohlásilo objekt někdejšího Transgasu za nemovitou kulturní památku, jiní se nemůžou dočkat, až brutalistní monstrum půjde k zemi.
Budovy postavené v letech 1966-1976 vyprojektovali Václav Aulický, Jan Eisenreich, Ivo Loos a Jindřich Malátek. Původně v nich sídlilo řídicí centrum pro plánovaný mezinárodní plynovod ze SSSR na Západ, pak se do jeho prostor nastěhovala VZP. Komplex budov včetně pozemků pod nimi patří developerské firmě miliardáře Ivana Chrenka HB Reavis. Chrenko plánuje Transgas zbourat a postavit na jeho místě administrativní objekt.
Transgas se stal svorníkem řady současných dílčích debat o moderní architektuře. Jedna rovina se týká tohoto konkrétního souboru staveb: pro někoho jde o unikátní příklad architektonického stylu brutalismu, pro jiného "UFO" zpupně narušující secesní urbanistickou koncepci Vinohradské. Má se Transgas bourat? Pokud ne, tak proto, že má sám o sobě uměleckou a historickou hodnotu? Nebo proto, že "už tam prostě stojí"? A pokud ano, co by mělo vyrůst na jeho místě? V plánu je osmipatrové Administrativní centrum Vinohradská od studia Jakub Cigler Architekti, jehož projekt Aulický považuje za podařený; nepůsobí však poněkud nemastně neslaně?
A ptejme se o úroveň výš: co s brutalismem jako takovým, potažmo co s architekturou druhé poloviny 20. století obecně, zatíženou praktikami totality a divokými 90. lety? Kvalita některých mement je už dnes nesporná (Hubáčkův vysílač na Ještědu), s jinými stavbami jsme se za velkých diskusí rozloučili (hotel Praha), osud dalších je nejasný (co se to děje s Omnipolem v pražské Nekázance?) a ještě další jsou obecně opovrhované, ale nelze se jich jednoduše zbavit (nechvalně proslulý Prior na poddolovaném jihlavském Masarykově náměstí).
Speciálně v Praze jde o problém těsně svázaný s prolukami - zuby vytrženými z dosavadní zástavby. Jedna z posledních volných se zastavuje na rohu Mikulandské a Národní třídy, v další na místě bývalých Eliščiných lázní na konci Revoluční by mohla během několika let stát poněkud bizarní schrána pro Muchovu Slovanskou epopej. Stavby vyrůstající na místě někdejších proluk pravidelně vzbuzují kontroverze - ať už jde o Tančící dům, Pasáž Myslbek, či jiné.
Proluky se tak stávají zhmotněním obecného problému, jak v organickém celku žijícího města spojit nové se starým, zachovat tradici a zároveň do ní zasáhnout, předat město dál v neponičeném a obohaceném stavu dál. Musí se bourat i stavět: kde a co? Transgas stojí na místě dvou pavlačových domů ze 70. let 19. století, které dalo Ministerstvo pošt a telegrafů zbořit už v roce 1939; proluka byla se záměrem postavit tam úřad pražských plynáren rozšířena v roce 1965. Eliščiny lázně poslali k zemi nacisté prý proto, že se jim u nich špatně zatáčelo s tanky. Mikulandská se ubourávala v roce 1966 kvůli zlepšení průjezdnosti Národní. A řadu dalších proluk způsobilo bombardování za války.
Důvody jsou různé, nutnost vypořádat se s (prázdným) místem zůstává. Vznikají nové kontexty: Transgas sice narušil jednotu Vinohradské, ale zároveň koresponduje s Pragerovým neméně brutalistním bývalým Federálním shromážděním naproti přes magistrálu, asi nejohavnější normalizační jizvu v Praze. Karel Prager nechtěně ztělesnil triumfy a poklesky tuzemské architektury druhé poloviny 20. století jako málokdo. Průkopnictví lze jeho Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách nepřiznat jen těžko. Jeho Federální shromáždění nebo Nová scéna ND jsou diskutabilní, ale působivost jim rovněž upřít nejde. Zato jeho pozdní katafalk pro Komerční banku na Smíchově se umisťuje v žebříčcích nejohavnějších pražských porevolučních staveb celkem právem.
O otázkách proluk a příbuzných rozhoduje mimo jiné Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, který sídlí na příznačném místě: v takzvaných Pragerových kostkách. Trojici hranatých budov architekt zasadil do komplikovaného okolí vymezeného barokním kostelem svatého Jana Nepomuckého, státnicky novoklasicistními budovami ministerstev zdravotnictví a práce, brutalistním sídlem Československé obchodní banky či klášterem Na Slovanech s jeho vůbec nelehkou architektonickou minulostí. Všechny ty domy tam dnes mají své místo a přispívají k zásadní kvalitě Prahy coby někdy divokého, ale v mnoha významech strhujícího víru stavebních slohů a stylů.
Ať tedy Transgas padne, nebo ne, nechť je to po důkladné diskusi. Protože k růstu patří i ztráty.
