Upřímný muž
Něco za něco. S biskupem Malým o strachu, víře a nevíře

Václav Malý je introvert, který káže v největším českém kostele - v Chrámu svatého Víta. A pokaždé má trému. Proti církvi by prý dokázal vyjmenovat mnohem víc argumentů než její odpůrci a nechce si povídat o Vánocích. Pražský světící biskup je zásadový, vtipný a upřímný muž.

Často hovořím s lidmi z nejrůznějších oborů a někdy dojdeme i k otázkám víry. Většinou se setkávám s tím, že lidé mluví o své představě Boha, ale jedním dechem dodávají, že odmítají být součástí církve, považují církev za mocenskou organizaci, která si Boha přivlastňuje. K čemu vlastně věřící člověk vůbec potřebuje organizaci?

Odpovím osobně. Mám jeden základní důvod, proč zůstávám v církvi - i když to zní od biskupa trochu divně. Bible se ke mně dostala skrze církev, donesla se ke mně přes mnohé generace lidí slabých, silných, dobrých, hříšných až do 20. století. A další generace ji přenesla i do jednadvacátého století. Neměl jsem žádné zjevení či vnuknutí, ale biblická zvěst ke mně přišla přes církev. Potřebuji ke svému životu se o víru dělit, sdělovat ji a zároveň ji korigovat. Nezůstávat v pocitech, ale chci se pomodlit s druhými, ujasnit si ve společenství podobně smýšlejících lidí, čemu věřím. Víra není jen moje představa, ale společné sdílení. Proto potřebuji církev. Víte, sám bych mohl dlouze mluvit "proti církvi" a našel bych možná ještě víc důvodů než ti lidé, o kterých mluvíte. Hus, křižácké války, hon na čarodějnice, sexuální skandály... Znám to nazpaměť, ale z výše popsaných důvodů církev patří k mému životu se vším dobrým i zlým.

Rozumíte si s ateisty?

Samozřejmě. Neposuzuju lidi pouze podle jejich vztahu k Bohu. Ale povím vám k tomu jednu věc: Když jsem se angažoval v Chartě, potkal jsem tam bezvadný lidi a mnozí z nich byli ateisté. Rád jsem s nimi mluvil, rád jsem se s nimi setkával, ale vždycky mi chybělo, že se s nimi nemůžu společně pomodlit. Byl v tom zvláštní rozpor. Věděl jsem, že mě část křesťanů odsuzuje, že se příliš angažuji. I tak jsem ale cítil potřebu s nimi dál něco podstatného sdílet, totiž to, co jsem nemohl sdílet s těmi dobrými lidmi kolem Charty, kteří žili bez víry. Těšil jsem se na okamžiky, kdy budu moci být na mši, společně se modlit, a to i s těmi, kteří s mým lidskoprávním angažmá nesouhlasili. Ale lidsky bližší mi zůstávali ti, kdo se mnou nesli strasti lidskoprávního snažení - byť byli bez víry. V církvi i mimo ni byli a jsou dobří i špatní lidé. A tak to bude do skonání světa.

* Proč nechce mluvit o Vánocích?

* Dala mu něco vojna?

* Jak se dokázal poprat se strachem?

* Jaký byl malý Vašík Malý?

* Mrzelo ho někdy, že nemá děti? Byl by pro zrušení celibátu?

* Co může nabídnout katolická církev?

* Chodí na pivo?

Na tyto i další otázky najdete odpovědi v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 23. prosince.