Největší zlo: socialistický zákon

Roky čekání na stavební povolení, nepředvídatelnost úředních rozhodnutí nebo špatné územní plánování brzdí rozvoj kvalitní architektury. Nutné je změnit stavební zákon z roku 1976 za modernější, jinak se nic nezmění, tvrdí architekti Michal Schwarz a Josef Smutný.

Když přijíždíte k velkému městu, jako první uvidíte obchodní centrum, případně rodinné domy ve stylu podnikatelského baroka, kvalitní architekturu vzácně. Mění se to k lepšímu?

Josef Smutný: Moc ne. Ale lidé se začínají vracet zpátky do měst. Ještě před revolucí se z center stěhovali na sídliště přilákáni dostupnými byty, po roce 1989 ještě dál do satelitů ve stylu podnikatelského baroka. A po čase zjistili, že tam na rozdíl od sídliště není ani škola, výhled do ostatních stejných domů je nuda a kvalita bydlení není úplně skvělá, navíc musejí dojíždět ještě dál. A tak znovu objevují centra měst a domky v satelitech si nechávají jako chalupy na víkend.

Michal Schwarz: Byl bych optimističtější, přece jen se to mění, i když pomalu. Lidé jsou už poučenější. Před dvaceti lety v časopisech viděli vlastně jen katalogové domy a byl to ideál, dnes už o vlastním bydlení mnohem víc přemýšlejí a chtějí dům podle svých potřeb, ne se vejít do nabídky developera. I ve větším měřítku, nejen v Praze, ale třeba i v Benešově, je spousta občanských aktivit, které sledují veřejný prostor a ovlivňují jej.

Smutný: Když si mezi stovkou katalogových domků někdo osvícenější nechá postavit kvalitní budovu, je to pozitivní, ale celkově to jsou jen první vlaštovky. Je to bohužel pořád spíš bída.

Kdo za to může, developeři?

Smutný: Ne! Jaké podmínky dá stát stavebním zákonem a obec územním plánem, takové domy developeři stavějí. Zlo není developer. Kdyby nebylo developerů, od roku 1989 by se nepostavily žádné byty. Chybou politiků je, že obce nemají kvalitní územní a regulační plány.

Proč to tedy nechali politici dojít tak daleko?

Schwarz: Představte si, že máte pozemek, přes který je v územním plánu zakreslena komunikace. Když tam nebude, pozemek se může zastavět celý, a má tedy pro majitele mnohem větší hodnotu. Radnice je pod velkým tlakem, aby si to obhájila a nenechala se dotlačit ke změně.

Smutný: Územní plánování je v Česku v totální krizi, škodí to celé zemi. Zlo je ve stavebním zákoně, který je z roku 1976, kdy nahradil starý zákon ještě z Rakousko-Uherska. Socialistický zákon zavedl dvojstupňové rozhodování, kdy je nejprve nutné získat územní rozhodnutí a pak stavební povolení. Místo aby se pravidla alespoň zjednodušovala, pořád se komplikují a komplikují. V jisté době se děla zvěrstva, a tak se různým machinacím dnes zabraňuje ještě většími komplikacemi a lidé blokují třeba vznik nových územních plánů, podle nichž se města mají rozvíjet. Ve Strážnici vzniká devět let, v Praze pět a v Liberci má práce na plánu desáté výročí a přes dva tisíce připomínek. Blokace je nekonečná.

Co je potřeba změnit, aby se stavělo rychle a kvalitně?

Smutný: Stavební zákon a státní podporu rozvoje kvalitní architektury. Ve Švédsku ke stavbě rodinného domu o třech stech metrech čtverečních trvá stavební povolení čtrnáct dní. V Klánovicích to trvá tři měsíce. Velké developerské projekty čekají na stavební povolení průměrně osm let!

Vždyť platí novela stavebního zákona, podle níž není ke stavbě rodinného domu potřeba stavební povolení, ale stačí pouze ohlášení na stavební úřad. To není zjednodušení?

Schwarz: Fakticky je to pořád stejné. Při ohlášení musíte zajistit souhlas majitelů sousedních nemovitostí sám, při žádosti o stavební povolení je osloví úřad. Jinak si vše oběháváte sám v obou případech. Rozdíl je asi čtrnáct dní.

Smutný: Je to totéž jako předtím. Komplikované. Všichni zahraniční developeři odešli z Čech, protože už je přestalo bavit čekat roky na stavební povolení. To neplatí jen u bydlení. Příklad: do Česka přijede investor, koupí pozemek s plánem postavit na něm továrnu, která zaměstná stovky lidí a bude vyrábět a platit daně. Chce začít stavět za půl roku. Jenže v té době nebude mít ani územní rozhodnutí a stavební povolení bude trvat několik let. Co udělá? Sebere se a jde do Rakouska nebo Německa, kde stavební povolení dostane za půl roku. To je malér pro ekonomiku a dvacet let to nikdo neřeší.

Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová tvrdila, že prosadila novelu stavebního zákona, který stavby urychlí...

Smutný: To byla kosmetická změna, nic to systémově nevyřešilo.

Proč nejsme schopni přijmout stavební zákon, který by tento stav změnil?

Smutný: Občanský zákoník byl v gesci jednoho ministerstva a napsal ho jeden člověk. Do stavebního i památkového zákona kecají stovky lidí z několika ministerstev a nejsou schopni se dohodnout.

Nestačilo by vrátit se k původnímu rakousko-uherskému zákonu nebo třeba opsat německý?

Schwarz: Nelze jen tak vzít zákon odjinud a naroubovat ho na české podmínky. Jde o úředníky, aby byli schopni fungovat jako v tom Německu nebo Rakousku. Úředníci na stavebních úřadech se neflinkají, jenže každé úřední rozhodnutí má desítky stran textu, který stejně nikdo nečte, přesto se musí vytvořit. V roce 1998 zpráva o projektu rodinného domku měla tři listy, dneska je to čtyřicet. Ještě horší je nepředvídatelnost rozhodnutí. Neodhadnete, jak dopadne odvolání, zažil jsem, že v Praze magistrát zrušil stavební povolení kvůli formální chybě, která se odvolání vůbec netýkala!

Smutný: A druhá věc jsou lhůty, kdy se žádost na úřadě vyřizuje měsíce. Úředník má být schopen - jako to je v Německu - sám oběhnout všechny dotčené instituce a žádost za stavebníka obstarat. Fakt je ale ten, že v Německu je to dost drahé. V Rakousku je žádost o stavební povolení na jedné A4, v Čechách je to šanon.

Schwarz: Náš systém je založen na plnění obrovského množství povinností, které stojí spoustu času a peněz - energetický štítek pět až osm tisíc, akustická studie ještě víc. Více než jednou jsme řešili stavební povolení pro rodinný dům čtyři roky, až se rodina rozhodla, že dům vlastně nechce.

Desítky razítek jako laik také nechápu, k čemu mi je energetický štítek nebo akustická studie?

Schwarz: Je extrémně složité z toho vybřednout. Systém je založen na tom, že úřady mají za vše odpovědnost, proto vás nutí k akustické studii, abyste pak neměl v pokoji hluk. Nepočítá se s tím, že stavebník může dům postavit zodpovědně v pořádku sám. Na to mají úřady moc, aby vše ohlídaly, a tu si nechtějí nechat vzít. Mají argumenty: hluk je škodlivý, nebude utíkat teplo, musíme chránit památky a tak dále. Jistou dílčí logiku to má, ve výsledku to však dá strašný balík povinností, takže nový dům občas ani nevznikne. Proč si svobodný člověk nesmí do svého domu dát jednoduché okno, když je ochoten víc topit? Proč ne? Důsledkem je, že podle platných předpisů neuděláte hezká okna k historickým vilám, protože rámy utěsněných oken jsou dvakrát širší než dřív, a musíte být hodně kreativní, abyste našel řešení a dům vypadal dobře. Vše je standardizované a mimo normu být nesmíte. Absurdní.

Smutný: Mánie zateplování ničí staré domy, podívejte na staré školy: když je utěsníte eurookny a polystyrenem, děti za hodinu nemají dost kyslíku a musíte instalovat složitou vzduchotechniku.

Dodnes jsem se snažil věřit, že na úřadech sedí odborníci. To jim taková zvěrstva nevadí?

Smutný: Kdo staví? Pouze soukromníci a soukromí developeři, stát a města jen veřejné budovy, bydlení téměř vůbec. Vždyť oni tyto problémy vůbec nemusejí řešit, pouze vyžadují plnění povinností a razítka. Kdyby města stavěla byty a musela si podobným martyriem projít alespoň čas od času, pravidla by se možná zjednodušila. Je jim to vlastně jedno.

Radnice jsou často kritizovány, že nechají na svém území developery stavět, ale obce z toho nic nemají. Co by mohly požadovat?

Smutný: Mohou mít spoustu podmínek, jak bude stavba vypadat, že chtějí hřiště, školku, ale podmínky musejí být jasně formulované a stále takové, aby developer vydělal a měl i na tyto veřejné stavby. Na druhou stranu jsem zažil i opačný případ, kdy developer nabízel, že vybuduje kašnu s fontánou ve veřejném prostoru, ale město to odmítlo, protože pak nechtělo hradit režii.

Schwarz: Musí však mít jasně dané regulační plány, aby se z postoje radnice nestalo vydírání, ale byl to dialog. Musí to být dopředu dobře rozmyšlené, a to nevymyslíte přes noc.

Mělo by mít vedení města vizi?

Schwarz: Byl bych opatrný v požadavku, aby město vedli vizionáři. Taková mohla být možná šlechta v době, kdy měla monopol na vzdělání i peníze. Není nutné, aby starosta byl extra vzdělaný expert, není potřeba, aby měl vysokou, ale musí umět lidi spojovat a vyjednávat. Veřejnost se musí postupně vzdělávat.

Smutný: Politici by měli být schopni domluvit se na základních věcech, bez ohledu na stranickou legitimaci, ve skutečnosti si rozbíjejí bábovičky najust. Ve Švédsku je pravidlem, že se nevstane od stolu, dokud se nedohodnou. Mají například problém, že přes sedm měst má vést silnice. Když některé nesouhlasí, jedná se tak dlouho, až se dojde k nějakému kompromisu. Švédové jsou z minulosti pořád naprogramovaní, že když se nedohodnou, umřou hlady. V Česku se založí komise a dalších šest měsíců se nic neděje. Ale abych byl spravedlivý. Nemohou za to jen politici. Je to i na architektech a projektantech odpovědných za to, co kreslí. Jsou firmy, které sekají na zakázku územní plány jako cvičky. A aniž provedou důkladný terénní průzkum, nakreslí to od stolu v Brně.

Zákon o zadávání veřejných zakázek dává prostor policii, aby si přišla pro starostu, když si třeba najme drahého architekta. Divíte se, že za takových okolností je kvalita na vedlejší koleji?

Schwarz: To je další kapitola, výběr projektanta čistě podle ceny. Nejabsurdnější, co může být. Když v Praze hledali architekta pro studii, co se Štvanicí, hlavním kritériem byla cena. Copak se tak najde nejlepší architekt? Naštěstí to pak zrušili.