Spisovatelka vzpomíná
Odsun ze Sudet: Největší strach jsem měla v Polsku

Spisovatelka Wolftraud De Concini byla v roce 1945 odsunuta jako sudetská Němka z rodných Radvanic u Trutnova. Nejhorší vzpomínky má nikoli na Čechy, ale na pobyt v Polsku a chladné přijetí v Německu. "My všichni východní vyhnanci jsme byli jiní. Neradi vidění, zbídačelí," řekla v rozhovoru pro časopis TÝDEN.

Nedávno jste si dobrovolně zopakovala trasu odsunu. Proč?

Možná to pro nezasvěceného člověka může znít nepochopitelně, ale já jsem se chtěla rukama a nohama dotknout země, kterou jsme tenkrát z Radvanic u Trutnova v roce 1945 šli. Osahat si stromy a keře, šlapat po stejné cestě jako tehdy, znovu si osvojit něco, co jsem kdysi ztratila, a nějakým způsobem se toho znovu stát součástí.

A co jste zjistila?

Nechci, aby to znělo jako fráze, ale od doby, kdy jsem si odsun zopakovala, jsem vnitřně mnohem klidnější a vyrovnanější. Utvrdila jsem se, že i když žiju dlouho v Itálii, mým domovem vždycky bylo a bude Česko. Poválečné vyhnání na tom nic nezměnilo.

Jak dalekou cestu jste musela ujít?

Z Radvanic až k polským hranicím je to sedmnáct kilometrů. Kromě posledních čtyř kilometrů jsem šla znovu celou cestu pěšky.

Co jste cítila? Vzpomínáte si po tolika letech na detaily odsunu?

Ano, i když mi tehdy bylo pouhých pět let. Pamatuji si třeba, jak mi jeden mladý český voják, ráda bych věděla, jak se jmenoval, oblékal bílé podkolenky s dírkovaným vzorem a boty s přezkou. A přitom si utíral slzy z očí. Museli jsme se sbalit a odejít během jedné hodiny.

Násilí nebo nadávky si nevybavujete?

V mém případě ne. Samozřejmě ale vím, že jinde se násilnosti odehrávaly. Já si ale pamatuji, že mi čeští vojáci, kteří nás vedli k hranicím, dávali chléb s máslem a brali mě do rukou, když jsem začala únavou klopýtat. Byla jsem tenkrát v naší skupině osmnácti vyhnanců jediné dítě.

Žádné trauma z odsunu jste si tedy neodnesla?

Necítila jsem, nebo si to alespoň nevybavuji, žádný smutek. Bylo to pro mě, pětiletou holku, dobrodružství. Všichni se o mě starali, necítila jsem se ohrožená.

O svých pocitech z opakování odsunu jste v němčině a italštině napsala knihu Čechy: tam a zpátky. Pro české čtenáře může být možná překvapivé, že nejvíce nepříjemné vzpomínky máte nikoli na samotný odsun, ale na pozdější pobyt v Polsku a Německu...

Vybavuji si, jak moje starší sestra po přechodu hranic do Polska vstává v noci v prázdném domě a hledá něco, co by se dalo sníst. Tehdy jsem měla poprvé opravdový strach a pocit ohrožení. Na tom polském statku jsme žili jedenáct měsíců. Až poté jsme byli přestěhováni do severního Německa.

Ani v Německu vás ale nečekalo žádné vřelé přijetí. Jak to?

Protože my všichni východní vyhnanci jsme byli jiní. Neradi vidění, zbídačelí vyhnanci, kteří nemají žádné peníze a u řezníka nakupují to, co domácí nechtějí. A když už nemají co jíst, žebrají. Nerozuměla jsem svým vlastním spolužákům, protože mluvili hodně jinou němčinou, než na jakou jsme byli zvyklí z domova. A spolužáci mi dávali najevo, že jsem jiná.

Kdy se to změnilo?

Vzpomínám si, že nám hodně pomohl film Grün ist die Heide, který vyprávěl příběh lásky mezi dcerou "východního" vyhnance a rodilým Němcem. Klasická červená knihovna, která ale skutečným vyhnancům vháněla slzy do očí. Tenhle film nám zvedl sebevědomí. Byli jsme jako vyhnanci skutečně jiní, ale měli jsme právo na to, aby naši odlišnost ostatní akceptovali.

Někteří jiní vyhnanci ze Sudet popisují dobu po příchodu do Německa jako čas, kdy Němci nenáviděli Němce. Cítili jste to tehdy také tak?

To jsou možná zbytečně silná slova. Ale po válce to byly prostě těžké časy pro všechny. Domácí Němci neměli co jíst, a přitom se ještě o to málo, co měli k dispozici, museli dělit s příchozími vyhnanci, kteří byli ještě chudší než oni. To vyvolávalo konflikty.

Když jsem mluvil s Berndem Posseltem, mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu, také hovořil o traumatu vyhnanců z toho, jak je po válce přijali jejich soukmenovci. Je ta rána ve vašem případě stále živá?

Žiji v Itálii a musím říct, že čím dál více rozumím chování a pocitům německých starousedlíků, k nimž jsme po válce přišli. A to zvlášť v době, kdy do Itálie míří tisíce uprchlíků. Nikdo se rád nedělí s jinými o něco, co si vybudoval, a jen málokdo vítá jiné lidi, o nichž nic neví, s otevřenou náručí.

Ve své knize nepoužíváte odsuzující komentáře, při opakování cesty odsunu jste se prý hlavně utvrdila v tom, že Čechy navždy zůstanou vaším domovem. To je opravdu to hlavní, co jste si z cesty odnesla?

Ano, je to tak. Chápu sudetské Němce, kteří zažili konec války ve starším věku než já a vyhnání berou dodnes jako tragédii. Mladší generace mají už ale trochu jiné myšlení, myslím, že vztahy mezi Čechy a potomky vyhnanců se budou stále zlepšovat. Osobně jsem se vždycky v poslední době v Česku dočkala velmi vřelého přijetí. A jsem tu opravdu doma.

Letos jste vydala v italštině další knihu, tentokrát o osudu mladé plzeňské Židovky Kláry Loos-Beckové, manželky architekta Loose, která zemřela v koncentračním táboře. Proč jste si po tématu odsunu zvolila právě takový námět?

Ke Klářinu osudu jsem se dostala v roce 2015 při svém půlročním pobytu v Plzni, kde jsem byla na spisovatelské stáži. A hned mě ten příběh s tragickým koncem zaujal, možná až fascinoval.

Nesetkala jste se v Česku nebo v Itálii někdy s údivem nad tím, že jako bývalá sudetská Němka píšete o osudu české Židovky postižené nacismem?

Naštěstí ne. Nechápu taková klišé. Že pocházím z rodiny sudetských Němců, přece vůbec neznamená, že bych měla nějaké sympatie k nacismu, nebo nacismus dokonce ospravedlňovala. I dva moji strýcové byli nacisty pronásledováni. Mimochodem, nelíbí se mi ani pojmenování "sudetská Němka". Když už, dávám přednost označení "česká Němka" nebo "německá Češka".

Nechcete se do Česka přestěhovat natrvalo?

Nejste první, kdo mi tuhle otázku pokládá. Kdyby záleželo na mně, zůstala bych v Česku okamžitě. Mám ale v Itálii partnera, který se ze zdravotních důvodů stěhovat nemůže. Takže návrat do Čech bohužel zůstává jen nesplněným snem.

Dnes věřím, že se vztahy Čechů s potomky německých vyhnanců budou stále zlepšovat.

Wolftraud de Concini (77) Spisovatelka a fotografka, narodila se v Radvanicích u Trutnova v sudetoněmecké rodině, její otec byl ředitelem místní školy. Po válce byla celá rodina, v níž nebyli žádní aktivní nacisté, odsunuta z republiky. Vystudovala filozofii a historii umění na univerzitě v Mnichově, pak etnografii a románské jazyky na univerzitě v Innsbrucku. Od roku 1964 žije v Itálii a je autorkou více než dvaceti knih věnovaných zejména italským regionům a menšinám. V roce 2015 si pěšky zopakovala cestu svého odsunu z Čech a napsala o tom knihu Böhmen: hin und zurück.