Očima Ivana Motýla
Pohraničníky a chlapy s titulem RSDr. miluje třetina Čechů

Třetina národa považuje za nejdůvěryhodnější stranu v parlamentu komunisty. Životopisy komunistických poslanců jsou ovšem varující. Poslanec Braný by zřejmě klidně střílel na západních hranicích a kolega Černý by u toho asistoval s tankem.

Nejnovější průzkum agentury CVVM o důvěryhodnosti politických stran zastoupených v parlamentu přinesl zarážející zprávu o demokratické povaze Čechů a Moravanů. Sice se nelze divit, že Věci veřejné považuje za důvěryhodnou stranu jen 17 procent a ODS 25 procent voličů, překvapením průzkumu je ovšem důvěra celé třetiny voličů v současné poslance Komunistické strany Čech a Moravy.

Možná národ zapomíná na jejich životopisy, dost možná má ale jejich biografie pečlivě nastudované a prostě si ve vládě přeje chlapy s titulem z bolševických politických škol či rázné důstojníky někdejší Československé lidové armády.

Tak třeba poslanec Petr Braný sloužil od roku 1971 jako důstojník u Pohraniční stráže, tedy u té složky lidové armády, která měla zajistit, aby z ostnatým drátem obehnané republiky neproklouzla na Západ ani myška. Sto třicet tři lidí, kteří v letech 1948-1989 zahynuli pod střelami Pohraniční stráže, samozřejmě svědomí poslance Braného netíží. Jinak by neharcoval po srazech "bývalých ochránců státních hranic", na nichž jsou lidé, kteří se pokusili překonat železnou oponu, označováni za "lumpy a zločince". Braný je i nositelem titulu RSDr. čili politického doktorátu, který mohl získat pouze úspěšný absolvent Vysoké školy politické ÚV KSČ či vojenské politické akademie, nejlépe po stáži na podobných zařízeních v Sovětském svazu.

Branému, jehož by třetina voličů opět ráda viděla se samopalem u Rozvadova, by mohla na čáře krýt záda jednotka obrněných transportérů pod velením poslance Alexandra Černého, rovněž armádního exdůstojníka s titulem RSDr. "V každém systému má armáda svoje specifické funkce, to platilo i pro naši lidovou armádu. K armádě jsem se dal, abych zabezpečil rodinu," řekl už dříve TÝDNU poslanec Černý, jinak též současný stínový ministr obrany za KSČM. 

Správným chlapem s titulem RSDr. z Vysoké školy politické ÚV KSČ v Praze je i poslanec Miroslav Opálka a vše ideově zaštiťuje poslanec Miroslav Grebeníček, někdejší učitel dějin komunistického a dělnického hnutí. Soudruzi jsou třicetiprocentní podporou národa nadšeni, což Grebeníček, známý to specialista na Marxe, sebevědomě komentuje: "Když se někdo topí, nehledí na to, kdo mu podává pomocnou ruku." A padesátá léta už prý nikoho nezajímají.

Za zmínku stojí i poslankyně Milada Halíková, kterou bychom v osmdesátých letech zastihli na krajském výboru Národní fronty v Ostravě, kde měla podle svých slov "na starosti spolupráci s nekomunistickými stranami a církvemi". Jinými slovy, dohlížela na faráře, lidovce a socialisty. Mezi poslanci najdeme i spolupracovníka Státní bezpečnosti Vojtěcha Filipa, dříve sice nevědomého, ovšem podle rozsudku z roku 2006 vědomého, jenž dobrovolně podepsal závazek zpravodajské službě.

Poslanec Pavel Hojda byl z pozice funkcionáře KSČM předsedou Výboru lidové kontroly města Chebu a třeba poslankyně Ivana Levá učila za normalizace dějepis ve Starém Plzenci a určitě dětem nevyprávěla o sovětské okupaci v roce 1968  ani o stalinských vyhlazovacích táborech v Sovětském svazu.

Pokud třicet procent Čechů, Moravanů a Slezanů volí vládu právě těchto soudružek a soudruhů, vyplatí se zavčas opustit republiku. Stačí přitom přejít hranice do Polska u Bohumína nebo u Českého Těšína, neboť v nedávných polských parlamentních volbách získala levice jen osm procent hlasů prostřednictvím Svazu demokratické levice, což je strana čistě sociálnědemokratického ražení, která už se k Marxovi, Leninovi a Gierkovi rozhodně nehlásí. Komunisti v Polsku nezískali  jediný mandát, zatímco v Česku si brousí zuby na desítky parlamentních křesel a minimálně třetině voličů vůbec nevadí, že se letos komunističtí poslanci sešli u hrobu Klementa Gottwalda a slovy poslance Jiřího Dolejše "uctili památku zakladatelů a významných představitelů KSČ".

A nakonec ještě jedno varování. S hodností majora bděl v letech 1977 až 1989 na západních hranicích jistý Zdeněk Maršíček, který si službu u ostnatých drátů ještě proložil studiem Vysoké vojenské politické školy v sovětském Lvově. Maršíček sice ve sněmovně nezasedá, zato ho současná KSČM prezentuje jako stínového ministra vnitra. Máme se na co těšit.