Za rozdávání letáků se slovy Edvarda Beneše skončil na dva a půl roku za mřížemi. Prošel si uherskohradišťskou věznicí, o které vypráví nový film Klíček. Na jeho předpremiéře dvaaosmdesátiletý politický vězeň Vladimír Drábek mluvil k divákům. Kino Mír, kde tvůrci snímek promítali, paradoxně stojí na dohled obávané věznici.
Jak jste se dostal do vězení?
Do vězení jsem se dostal druhého března v roce 1948. Byl jsem vychováván v křesťanském duchu a také mě hodně ovlivnil skauting. To obojí na mě zapůsobilo a naučilo mě spojovat komunismus s pojmem násilí. V tom roce 1948 mi přítel předal leták s textem prezidenta Beneše, ve kterém častoval předsedu vlády Gottwalda. Já sem ho rozmnožil a rozdával mezi lidi. Vzhledem ke své výchově jsem si ani nepomyslel, že jsem udělal něco špatně.
ČTĚTE TAKÉ: První diváci viděli Klíček, komunisti nedorazili
Jak probíhalo zatčení?
V ten den jsem byl v zaměstnání. Přišli k mému vedoucímu a řekli mu, že mě odvedou. Dva muži mě doprovázeli do sídla StB. Nespoutali mě. Uvedli mě do jedné místnosti a nechali mě tam přes hodinu čekat. Bylo tam otevřené okno. Myslím si, že chtěli, abych utekl. Potom by mohli nasadit hrubější jednání.
Jakým způsobem vás vydírali při výsleších?
Při prvních výsleších nepoužívali fyzické násilí, o to víc se snažili působit psychologicky. Říkali mi, že můj čin postihne bratra, který chtěl jít na vysokou školu, a rodiče. Měli s sebou ten leták a chtěli vědět, kdo mi ho předal. Lhát se nemá, ale já jsem lhal, až se prášilo. Byl jsem schopen zatajit, kdo mi ho dal. Ten přítel byl totiž tělesně postižený. Věděl jsem, že by to byl jeho konec.
Vyslýchal Vás Alois Grebeníček?
Myslím si, že on přímo ne, ale já jsem neznal jména těch, kteří mě vyslýchali.
Viděl jste na vlastní oči stopy jeho řádění?
Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by zrovna řádil na svých obětech. Ale samozřejmě jsem následky toho viděl.
Kdo je Vladimír Drábek |
Narodil 23. 10. 1927 v Kudlovicích u Uherského Hradiště. Byl obviněn z šíření protikomunistických letáků. Odseděl si dva a půl roku. Prošel věznicí v Uherském Hradišti, Brně, plzeňskými Bory a pracovně byl přidělen k pracovnímu komandu do továrny v Třemošné u Plzně. Po propuštění se dostal na vojnu k PTP do Kladna. Zde vyslovil svůj názor a slyšel ho udavač. Byl vyslýchán pražskou StB, která zatkla jeho otce. Vlivem těžkých pracovních podmínek onemocněl tuberkulózou plic. Po roce 1989 se v místě bydliště angažoval v programu Občanského fóra a v současnosti zastává místo předsedy Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. (Zdroj: memoryofnation.eu) |
Bál jste se, když vás převezli do hradišťského vězení? Rozhodně nemělo nejlepší pověst...
Myslím si, že jsem byl vždy čestný člověk. To si pak člověk ani nepomyslí, že skončí ve vězení. V ten den, kdy mě zatkli, jsem byl dlouho vyslýchán. Do vězení jsem se tedy dostal pozdě v noci. Bylo velmi spoře osvětlené a všechno bylo tmavé. O to temnější to ještě bylo. Musel jsem se s tím ale vypořádat. Působilo to samozřejmě hodně na psychiku, přeci jen mi bylo necelých jednadvacet let.
Z čeho jste byl obviněn?
Odsouzen jsem byl z úkladu o republiku v doprovodu s neznámými pachateli. Ztratil jsem také občanská práva. Do vězení jsem šel na dva a půl roku.
Kde všude jste seděl? Která věznice byla nejhorší?
Vystřídal jsem čtyři věznice. Po třech měsících v Hradišti jsem musel do Brna, kde byl státní soud. To bylo asi nejhorší vězení ze všech. Pamatuji si, že nestačily slamníky, a tak jsem v lednu spal na jednom slamníku pod jednou dekou s dalším mužem, o kterém jsem zjistil, že byl vrah. Už mi to ale nepřišlo divné.
Nemluvilo se o tom, že vás odsoudí k trestu smrti?
Oficiálně ne. Ovšem neoficiálně zřejmě ano. Ještě před zatčením jsem šel večer po ulici a najednou se ozvala rána. Třicet metrů ode mne byl sloup elektrického napětí, tehdy ještě dřevěný, do kterého něco praštilo. Druhý den jsem se tam šel podívat a byl tam zaseknutý projektil z malorážky. To nejspíš mohu brát jako neoficiální odsouzení k smrti.
Jaké to bylo, když jste se dostal na svobodu?
Byly zrovna Velikonoce. Takže jsem jako správný příslušník vesnické mládeže oslavoval, jak se patří. Mezi mladými mi bylo nádherně. U dospělých jsem sledoval dva přístupy k mé osobě. Většina z nich mi nedávala najevo nepřátelství, ale zbytek ano. Já jim to nevyčítám, báli se, aby si neublížili.
Měl jste nějaké další politické „prohřešky"?
Když jsem se vrátil domů, tak jsem chtěl hlavně pomáhat svým starším rodičům. Získal jsem novou práci, zrovna jsem se zaučoval. Pak se tam ale ozval jeden hlas, že nebude pracovat s darebákem, že by musel nosit v montérkách pistoli. Pak jsem šel k odvodu, dali mě k PTP do Kladna. V případě válečného konfliktu jsme měli hledat miny. Proč by tam dávali slušné vojáky, když tam mohli dát nás darebáky. Ale ta vidina, že bude třetí světová válka, byla mizivá, takže jsme byli klidní. Vracel jsem se zrovna z dovolenky. Věděl jsem, že jsou okolo mne lidi stejného myšlení, a tak jsem jim řekl, co jsem slyšel v rádiu Svobodná Evropa. Jenže nás nasadili mezi udavače. Druhý den už jsem byl v jejich rukou. A začalo to všechno znovu. Říkali: „Tvůj otec půjde do vězení, tvoje matka je nemocná a bez prostředků. Když podepíšeš, že s námi budeš spolupracovat, všechno bude v pořádku." Mě celá ta situace tak zdeptala, že jsem se zdravotně složil.
K TÉMATU: Autoři zvou komunisty na film o bachaři Grebeníčkovi
Politický vězeň: Film o bachařích se blíží pravdě
Žijete jen kousek od Hradiště? Potkával jste své mučitele? Jak na vás reagovali?
Já jsem potom do Hradiště nechodil. Byl jsem na vojně a taky jsem se dlouho léčil v nemocnici. Jednoho nebo dva z těch, kteří se účastnili mých výslechů, jsem potkal. Byli to už starší lidé. V této pozici u policie byli jen přechodně. Pozdravili jsme se. Řekli mi jednu zajímavou věc. Zhodnotili tehdy prý moji situaci a navrhli mi jeden rok vězení. Jenže já jsem seděl dva a půl roku. To navýšení prý zajistila místní organizace strany.
Z jaké pocházíte rodiny?
Z takové drobné vesnické rodiny. Otec byl zedník, ale rodiče nás vždycky podporovali.
Došlápli si komunisti na vaši rodinu? Mohly vaše děti studovat?
Tehdy jsem ještě nebyl ženatý, takže k mé budoucí ženě se nikdo nevyjádřil. Navíc pracovala ve zdravotnictví a kvalifikovaných zdravotníků bylo tehdy málo. Moje dcera později bohužel studovat nemohla. Chtěla jít do školství, ale to bylo samozřejmě nemyslitelné. Řekli, že smí jít na technické školy. Vybrala si stavařinu, ale nakonec v tom školství stejně skončila.
Proč jste v roce 1968 neemigroval, hranice byly přece otevřené?
Na tohle se mě ptají lidé často. Přemýšlel jsem o tom už v roce 1953. Zmínil jsem se o tom rodičům, ale maminka se rozplakala, tak jsem si to rozmyslel.
Po revoluci jste se zapojil do veřejného života. Vodovod v Kudlovicích je vaše dítě. Nelitujete, že jste neměl šanci dělat něco pro lidi dřív?
Do veřejného života jsem vstoupil jako moravský Slovák už tím, že jsem byl jakžtakž schopný zpívat. Náš folklorní soubor nebyl úplně nejhorší, dostali jsme se i za hranice, samozřejmě jen za doprovodu stranického pracovníka. Potom jsem byl nadšený z toho, co se dělo v roce osmdesát devět. Dcera mi volala z Prahy a říkala: „Tati, všeho nech a přijeď..." Byla to nádhera, všechny ty manifestace držím v sobě a dodaly mi sílu. Nevěřil jsem, že se něčeho takového někdy dožiji.
Zakázal byste KSČM?
Ne. Utvrdili bychom je tak jenom v tom, co si myslí, tedy že oni jsou oběti. V devadesátých letech to ještě smysl mělo, byli by na kolenou.
ČTĚTE TAKÉ: Můj otec je nevinný, mlžil Miroslav Grebeníček
Grebeníček starší chtěl zpátky k StB, odhalují dokumenty
Co říkáte snaze Miroslava Grebeníčka neustále hájit svého otce?
Choval se tak, jak by se syn měl chovat vůči otci. Grebeníček starší byl uznán nemocným a k soudu údajně nebyl způsobilý přijít. Grebeníček mladší taky zařídil, aby byl jeho otec poslaný do jiné nemocnice. To je divné, s tím musel někdo souhlasit, protože civilní osoba tohle nemůže ovlivnit. Někdo zkrátka pomáhal Grebeníčkovi mladšímu s tím, aby se Grebeníček starší k soudu nedostal.
Je pro vás zklamáním neschopnost české justice, která Aloise Grebeníčka nedokázala dostat před soud?
Ne. Taky kdo směl za těch čtyřicet let studovat práva? To myslím mluví za vše. Nás všechny, kteří se scházíme a zažili jsme podobné věci, mrzí hlavně jedna věc. Že zlo nikdy nebylo pojmenováno zlem. Nikdy bychom nikomu nepřáli, aby zažil to co my.
Jak se vám líbil film Klíček, na jehož předpremiéře jste byl v Uherském Hradišti?
Kdybych nevěděl, že je to hraný film, měl bych námitky. Například vyslýchající nenosili uniformy. Ale atmosféra byla zachycená velmi dobře. To, jak nevinný člověk trpěl, tam bylo krásně vidět. Všiml jsi si také jedné zajímavosti mezi jmény těch, kteří na festival přispěli. Přispěl i starosta sousední obce Babice. Ale ten byl v minulosti komunista.
Foto: memoryofnation.eu
