Lídr domácích neonacistů Tomáš Kebza má vážný osobní problém. Až dosud označoval Židy za pijavice, nyní ale vychází najevo, že jeho dědeček byl židovského původu a prošel Osvětimí. V táboře hnědých zavládla panika.
Česká ultrapravice čelí situaci, s jakou se dosud nesetkala. Buď zavrhne podstatnou část svých zásad, anebo řekne sbohem jedné z ikon "bílého hnutí". Už sám fakt, že jejich činnost řadu let ovlivňuje člověk s "nevhodným" rodokmenem, znamená pro tuzemské extremisty kousnutí do kyselého jablka.
Tomáš Kebza je člověk s pestrou minulostí. V devadesátých letech vstoupil do Republikánské mládeže přidružené k extrémní straně Miroslava Sládka a v roce 1998, v pouhých jedenadvaceti letech, za sládkovce kandidoval ve volbách. Hlavně se však realizoval na stránkách stranického listu Republika. Židé si od mladého redaktora vysloužili označení "pijavice, která sedí na národních kořenech a ujídá mu životodárnou mízu". Na adresu Romů zase vyjádřil touhu po "vykydání černého hnoje".
Publikační činnost vyústila roku 1999 v podmínečné odsouzení na tři roky. Do vězení se dostal až o dva roky později za pobodání člověka v Praze 4, podle Kebzy v sebeobraně. Krátce po propuštění na jaře 2003 napadl antinacistického aktivistu Ondřeje Cakla, ale napodruhé za mřížemi dlouho nepobyl.
Spousta ostrých slov podložených několika činy stačila na to, aby se mladý agresor posunul mezi elitu domácích ultrapravičáků. Stal se dokonce jedním z neformálních vůdců Národního odporu, kolem nějž se shromažďuje každý, kdo chce mezi plešatými bijci něco znamenat. Jenže Kebzova pozice se může záhy radikálně změnit.
Zádrhel spočívá v osobě Jiřího Richtra. Bývalý politolog, který nedávno v téměř devadesáti letech zemřel, pocházel z židovské rodiny a za druhé světové války prošel Osvětimí a Terezínem. "Byl jsem svědkem, jak ve vedlejším ženském táboře svlékli všechny ženy do naha, věděly, kam jdou... Ten řev nikdy nezapomenu," vzpomínal Richter v dokumentu Ivana Vojnára na hromadné popravy v Osvětimi. Jemu se plynová komora vyhnula, čtyři desítky příbuzných ale takové štěstí neměly. On měl zase tu smůlu, že se z jeho vnuka stal čelný neonacista.
Přímé svědectví o jejich příbuzenském poměru k dispozici není. Richter zemřel a mladý extremista se vyjadřovat nehodlá. "Takové absurdní výmysly mi za komentář nestojí," řekl poté, co ho TÝDEN kontaktoval. Důkazy však hovoří jinak. O opaku svědčí například dopis, který v říjnu 2001 obdržela prezidentská kancelář. Richter v něm prosí o udělení milosti čerstvě odsouzenému vnuku Kebzovi. Sedí i Richtrův popis tehdy šestadvacetiletého vnuka-invalidního důchodce ve Vojnárově dokumentu.
Otázka je, jak se neonacisté s prekérní situací vypořádají. Teoreticky se mohou s "nečistým" původem svého hrdiny smířit s odkazem na jeho letité zásluhy. Takový krok by však mířil přímo proti jejich světonázoru. "Pro dotyčného to znamená významný handicap. V očích neonacistů jsou i lidé částečně židovského původu méněcenní. A týká-li se to jednoho z vůdců, bude to mít hodně těžké," potvrzuje Miroslav Mareš, politolog, který se specializuje na extremismus.
Co je Národní odpor |
| Jde o neregistrovaný spolek sdružující nejtvrdší jádro českých neonacistů. Přesný počet přívrženců není znám. Podle odhadů se pohybuje mezi 300 a 500 osobami, jejichž repertoár zahrnuje mimo jiné pobodání, najíždění autem do lidí, útok na synagogu či zbití těhotné ženy. |
Hlasy z krajní pravice znějí podobně. "Dost lidí na něj bude koukat skrz prsty, znamená to velkou diskreditaci. S tolerancí bych u Národního odporu nepočítal," říká ultrapravicový aktivista Jan Kopal. I další zdroje z okruhu Národního odporu označily možnost spolupráce s kolegou židovského původu za "prakticky nepředstavitelnou".
A tak krajní pravici zřejmě nezbude než vyvrhnout ze svých řad jednu z posledních výrazných osobností. Koneckonců - jak před třemi měsíci prohlásil pro deník Právo mluvčí Národního odporu Petr Kalinovský: "Židé, negroidé a podobně, ti prostě nejsou součástí mého národa."
FOTO: archiv Týden
