Spisovatel polyfonií Milan Kundera a život plný paradoxů

Život jednoho z nejznámějších spisovatelů českého původu Milana Kundery byl plný paradoxů, jeho dílo proměnlivé. Z budovatelského lyrika se stal cizelérem románu, ze světel ramp se stáhl do ústraní, od rodné češtiny se uchýlil k francouzštině. A také z Brna přes Prahu do Paříže, kde žil od poloviny 70. let minulého století.

Autor Žertu, Nesnesitelné lehkosti bytí či souboru povídek Směšné lásky se v posledních dekádách stáhl do ústraní a mluvit chtěl jen prostřednictvím svých děl. Se starou vlastí ale zůstal v kontaktu - v roce 2019 dostal zpátky občanství, o rok později daroval sbírku svých knih a archiv Moravské zemské knihovně a povolil překlady svých francouzsky psaných knih do češtiny; česky z jeho deseti polyfonních románů dosud dva nevyšly (Totožnost a Pomalost). Kundera, který se narodil 1. dubna 1929 v Brně, zemřel loni 11. července v Paříži ve věku 94 let.

Kunderovy texty vyšly v 54 světových jazycích ve více než třech tisícovkách vydání. Jeho jméno opakovaně figurovalo mezi favority na zisk Nobelovy ceny za literaturu a podle literárních vědců je jedním z mála autorů českého původu, kterým se podařilo plně proniknout do světové literatury.

Po jeho skonu uctily obě komory parlamentu ČR i Evropský parlament jeho památku minutou ticha. Kremace proběhla 19. července v Paříži, podle manželky Věry si ale přál být pohřben v rodném Brně. Nekrology zmiňovaly jeho význam z hlediska světové i české literatury, psalo se o něm jako o "ironiku lidské směšnosti", "králi protikladů" či "románovém šachistovi", jehož dílo bylo "prodchnuto svobodou a kousavým humorem".

Spisovatel, který chtěl po vzoru Gustava Flauberta "zmizet za svým dílem a zřeknout se role veřejné osobnosti", odmítal od konce 80. let poskytovat rozhovory. I dokumentární film Milan Kundera: Od Žertu k bezvýznamnosti, který přišel do kin na podzim 2021, založil režisér Miloslav Šmídmajer na svědectvích Kunderových přátel.

Kundera se považoval za spisovatele bez poselství. V kapitole Třiašedesát slov v knize Umění románu například vyprávěl o skandinávském nakladateli, který váhal s vydáním románu Večírek na rozloučenou kvůli jeho zjevnému protipotratovému vyznění. Nejenže se nakladatel v existenci takového poselství mýlil, vysvětlil Kundera, ale: "Měl jsem z toho nedorozumění radost. Jako spisovatel jsem uspěl. Podařilo se mi zachovat morální dvojznačnost situace. Zachoval jsem věrnost podstatě románu jako umění: ironii. A ironie kašle na poselství!".

A svá díla nevnímal ani jako politický komentář. "Odsouzení totality si nezaslouží román," řekl jednou. Podle kritika Květoslava Chvatíka byl "fanatikem přesnosti": "Neznám však druhého romanopisce, který by byl tak přímo posedlý odpovědností za přesnost každého slova, za odstranění nežádoucích konotací i za rytmus, intonaci a tempo vět."

Jeho nevšední život nepřestával fascinovat badatele nebo spisovatele faktu. V roce 2008 například vzbudil velký ohlas článek v týdeníku Respekt o udání západního agenta, jehož se Kundera údajně dopustil v roce 1950, dva roky po nástupu komunistů v Československu k moci. Milan Kundera tehdy rozhodně popřel, že by kohokoli udal, a po Respektu požadoval omluvu, časopis mu ale nevyhověl. Kundera kvůli článku, který spisovatele i jeho ženu "zdravotně zničil", sice uvažoval o žalobě, nakonec ale od ní upustil. V listopadu 2008 odsoudilo 11 světově známých spisovatelů "očerňovací kampaň", která byla podle nich proti Kunderovi vedena.

Velký ohlas a rozporuplné reakce vyvolala také životopisná kniha Jana Nováka s názvem Kundera: Český život a doba, která vyšla v červnu 2020. Novák na beletrizovaném životopise pracoval čtyři roky a využíval při tom veřejně dostupné zdroje včetně archivů komunistické Státní bezpečnosti. Se samotným Milanem Kunderou ovšem nemluvil, ten ani v jeho případě neudělal výjimku a nesvolil k rozhovoru. Novák se v životopise, který popisuje život a dílo slavného spisovatele do jeho odchodu z rodného Československa, podle svých slov snažil vyvrátit podle něj Kunderou pečlivě konstruované mýty.

Bratranec básníka Ludvíka Kundery se narodil 1. dubna 1929 v Brně v rodině muzikologa a pozdějšího rektora Janáčkovy akademie múzických umění Ludvíka Kundery. V mládí se pod otcovým vlivem věnoval hudbě, pak studoval v Praze, nejdříve filozofii, poté scenáristiku na FAMU, na níž později přednášel světovou literaturu. Autorsky debutoval ve 24 letech sbírkou básní stalinistického ražení a širokého lyrismu Člověk zahrada širá (1953), ze které se báseň Vánoční vyznání dostala i do "čítanky českého stalinismu v řeči vázané z let 1945 až 1955", kterou pod názvem Podivuhodní kouzelníci uspořádal Antonín Brousek. Sám Kundera o ní později řekl, že "je to ovšem slabá poezie". Kunderova exkurze do poezie skončila záhy, sbírkou Monology z roku 1957.

Kunderovo jméno se na přelomu 50. a 60. let minulého století stalo v Československu pojmem, na výsluní se dostal dramatem Majitelé klíčů, za které v roce 1964 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda. Všechna tato díla někdejší dvojnásobný člen komunistické strany (1948 až 1950 a 1956 až 1970) později zavrhl a svým "opusem číslo jedna" stanovil sbírku povídek Směšné lásky (1963 až 1968). Svůj hlavní trumf ale vynesl na jaře 1967, kdy vydal román Žert, který vykreslil hrůzostrašnost a antihumánnost komunistického režimu lépe než jakákoliv historická studie. Z Kundery se stala známá osobnost, jež se vyjadřovala k lecčemu - známá je třeba jeho polemika o okupaci s Václavem Havlem v roce 1968. V roce 1970 ztratil Kundera zaměstnání a žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých děl.

V roce 1974 odjel s manželkou Věrou (byl dvakrát ženatý; děti neměl) do Francie a v následujícím roce se rozhodl nevrátit. Po vydání knihy "stesku po Čechách", románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), byl zbaven československého občanství. Francouzské získal o dva roky později. Postupně vynášel další trumfy: sarkastické účtování s "lyrickým věkem" Život je jinde (poprvé vyšlo francouzsky 1973), černou komedii předjímající jeho rozloučení s domovem Valčík na rozloučenou (1976), následovala Nesnesitelná lehkost bytí (1984) či román Nesmrtelnost (1990), poslední Kunderův česky psaný román. Následující čtyři romány, vydané francouzsky mezi roku 1995 a 2014, dlouho neumožnil oficiálně přeložit do češtiny.

V jeho rodném jazyce sice vyšly i některé Kunderovy eseje nebo v roce 2017 Kniha smíchu a zapomnění, nejnovější románová tvorba se ale dočkala překladu teprve po roce 2020 péčí Anny Kareninové. Ta ve své poznámce ke knize Slavnost bezvýznamnosti napsala, že při překladu do češtiny neustále myslí na to, jak by to spisovatel napsal česky. Řídí se prý také Kunderovou esejí Překlad jedné věty, v němž uvedl, že překlad je krásný, když je věrný. Kareninová také studovala veškerou českou Kunderovu tvorbu, aby co nejvěrněji zachytila jeho používání jazyka. Kundera totiž nechtěl překlady povolit, protože měl špatné zkušenosti s neoficiálními překlady.

V roce 2021 pak vyšlo česky poprvé Nevědění a loni v březnu osmý svazek Kunderových esejů, který obsahuje dva texty. Úvodní Nesamozřejmost národa je jeho projev na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Druhý, ve francouzštině napsaný esej Unesený Západ z roku 1983, je apelem k ochraně evropské duchovní identity, včetně zemí "uprostřed". Loni v dubnu se pak v den spisovatelových 94. narozenin v Moravské zemské knihovně v Brně otevřela Knihovna Milana Kundery. Obsahuje přes 3000 autorských publikací, archiv recepce jeho tvorby v podobě kritik a část listinného archivu, který obsahuje Kunderovu korespondenci.