Základní zákon republiky
Ústava z roku 1920 slaví sté výročí

Před sto lety, 29. února 1920, přijalo Revoluční národní shromáždění Ústavní listinu Československé republiky (ČSR) - základní zákon první republiky. Tím bylo dovršeno uspořádání ústavních poměrů po vzniku nového státu. Ústava nahradila Prozatímní ústavu ze 13. listopadu 1918, která položila základy demokratického republikánského státního zřízení.

Od té doby se Československá, respektive Česká republika řídila pěti ústavami: z let 1918, 1920, 1948, 1960 a z roku 1993, která je stále v platnosti. Ústava z roku 1920 byla výrazem demokratičnosti a i přes některá negativa měla vliv na ústavy následující, především na současnou českou ústavu.

Ústava z roku 1920 měla svůj vzor zejména v ústavách americké a francouzské, což se odrazilo například v její preambuli a také v konstrukci parlamentarismu. Vycházela i z rakouské prosincové ústavy z roku 1867 a některé partie přebrala i z mírových smluv - například pasáž o ochraně menšin či postavení Podkarpatské Rusi.

Zakotvila demokratický charakter ČSR a garantovala všem jejím občanům plná občanská práva, svobodu podnikání a ochranu soukromého vlastnictví. Definovala však také ČSR jako unitární stát československého národa, takže hlavní problém národnostní otázky - vztah českého a slovenského národa - nijak neřešila.

Zákonodárnou mocí ústava pověřila dvoukomorové Národní shromáždění. Poslanecká sněmovna (300 členů) měla širší pravomoci, pouze ona mohla vyslovit důvěru nebo nedůvěru vládě a v zákonodárství měla poslední slovo. Senát, který měl 150 členů, byl konstruován jako instituce odborná, kontrolující a zbavená přímého politického vlivu. Výkonné pravomoci svěřila do rukou prezidenta a vlády, zakotvila také ústavní a volební soud.

Přerušil ji mnichovský diktát

Ústava formálně platila až do května 1948, fakticky do podzimu 1938. Mnichovským diktátem a následně vznikem Slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava se ústavní a parlamentní režim vytvořený v roce 1920 úplně rozpadl. Účinnost Ústavy byla pak obnovena cestou ústavní restituce, na základě ústavního dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše z 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku.

Ústava Československé republiky z roku 1948, takzvaná Ústava 9. května, kodifikovala státoprávní, politické, hospodářské a sociální změny po druhé světové válce a po komunistickém únorovém převratu 1948. ČSR prohlašovala za lidově demokratickou republiku a za jednotný stát dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků. Unitární charakter kompenzovala uznáním slovenských národních orgánů - Slovenské národní rady a sboru pověřenců. Nejvyšším zákonodárným orgánem bylo jednokomorové Národní shromáždění. Ústava zakotvila soustavu národních výborů jako nositelů a vykonavatelů státní moci a správy. Zakotvila rovněž znárodnění rozhodujících výrobních prostředků a stanovila tak základ státního socialistického vlastnictví, potvrdila výsledky pozemkové reformy. Demokratická ústavní tradice v ní sice přetrvávala, ale postupně se stále více dostávala do rozporu s praxí komunistické diktatury.

Dvaatřicet let platila Ústava Československé socialistické republiky (ČSSR), přijatá 11. července 1960 jako výraz "vybudování socialismu". Vedle deklarace socialistického charakteru Československa a změny názvu státu poprvé právně zakotvila vedoucí úlohu KSČ ve společnosti. Zavedla hierarchizaci vlastnictví na státní, družstevní a osobní a zvýraznila rozhodující úlohu státu v ekonomice. Formálně garantovala základní občanské svobody, ale umožňovala jejich omezení v souladu se "zájmy pracujícího lidu".

Dvě suverénní republiky

Zásadně změnil Ústavu v roce 1968 ústavní zákon o československé federaci, který nahradil III. až VI. hlavu Ústavy. Unitární stát byl přeměněn ve federativní stát dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků, takže nadále ČSSR tvořily dvě suverénní republiky: Česká a Slovenská socialistická republika. Zákon vymezil kompetence federace i republik a jejich orgánů.

Po listopadu 1989 prodělala Ústava podstatné úpravy, které odrazily změnu poměrů. Především byla zrušena vedoucí úloha KSČ, poslanci na mimořádné schůzi Federálního shromáždění 29. listopadu 1989 jednomyslně odhlasovali i konec ústavních článků o postavení Národní fronty jako svazku pod vedením KSČ a o marxismu-leninismu jako státní ideologii. Byly přijaty ústavní zákony vztahující se k volbám prezidenta a k jeho ústavnímu slibu, byl stanoven postup při nahrazování poslanců, kteří ztratili důvěru voličů, změněn název státu, zřízen Ústavní soud a další. Historickou změnu znamenala i Listina základních práv a svobod z ledna 1991. Platnost Ústavy skončila se zánikem Československa 31. prosince 1992.

Současná Ústava České republiky, přijatá 16. prosince 1992 (s účinností od 1. ledna 1993), je v historii české státnosti první ústavou, která byla přijata pro Českou republiku jako svrchovaný a samostatný stát. Spolu s ní tvoří hlavní součást ústavního pořádku ČR i Listina základních práv a svobod.