Smrtí dvou mladých lidí a mnohaletými tresty vězení a perzekucí dalších skončila 24. července 1949 policejní akce proti skautům, kteří se v očích tehdejšího komunistického režimu dopustili těžkého zločinu - chtěli opustit republiku. Vedlo je k tomu rozčarování z vývoje v zemi po komunistickém puči, který se mimo jiné projevil i zákazem jejich hnutí a hrozbou zatýkání.
Proti sedmi mladým lidem, kteří na radu provokatéra čekali na převaděče ve stanech na odlehlém místě nedaleko Smědavy v Jizerských horách, vyrazilo v rámci takzvané akce Jizerka nejméně sedmdesátičlenné komando příslušníků komunistického Sboru národní bezpečnosti a StB vybavené i kulomety.
Obklíčené stany nejprve prostříleli. Dva zraněné skauty pak "esembáci" na místě zastřelili - bezbranného na zemi ležícího Tomáše Hübnera výstřely do zad, tehdy 35letého skautského vedoucího Jiřího Habu, který kvůli zranění nedokázal opustil stan a podle jednoho z přeživších Radomila Raji chtěl krýt útěk ostatních střelbou z pistole, rozstříleli i se stanem kulometem. Do dalších nehybně ležících vypálili ještě několik ran. Podle Raji dalšímu vraždění zabránil pokyn jednoho z velitelů: "Klid soudruzi, neprasečte, potřebujeme i živé". Pětatřicetiletý Haba byl jediný ze sedmi shromážděných skautů, kterému nebylo kolem 18 let.
Živé potřebovali komunisté pro další z inscenovaných monstrprocesů, který nemohl skončit jinak, než mnohaletými tresty v uranových dolech. Když akce Jizerka, zaměřená na diskreditaci a likvidaci skautského hnutí, skončila, nastalo v Železném Brodě, odkud skauti pocházeli, i v jizerskohorských obcích rozsáhlé zatýkání. Bylo zatčeno 40 lidí. Někteří z nich byli později propuštění. Skauti pak dostali v předem připraveném procesu za nesmyslné trestné činy od pražského soudu mnohaleté tresty, dvacet, deset a osm let v uranových dolech. Mnoho dalších, včetně těžce zraněného Raji či nezletilých chlapců z okolních obcí, kteří skautům poskytli potraviny, muselo do vězení od několika měsíců po dva a půl roku. Odsouzeným bylo v té době mezi 15 až 20 lety.
Dva mrtví byli pochováni na nedalekém hřbitově v Hejnicích. "Hrobníkem tam byl Němec, takový slušný člověk, starší pán. Oni byli vysvlečený donaha. On je odmítl pohřbít, říkal, že takhle se nepohřbívalo ani za války, museli tak na ně něco dát. Zakopali je tedy na hejnickém hřbitově jako psy, on musel podepsat mlčenlivost, že nikomu nic nesdělí. Byl slušný, takže nám to řekl. Zjistili jsme po roce 1990, kde leží, provedla se exhumace, aspoň jejich ostatky se dostaly do hrobů jejich rodičů. Co je na věci největší tragédie vedle těch lidských životů? Poněvadž nebyli odsouzení, nemohli být ani rehabilitováni, ani jejich rodinám se nikdo po devadesátém roce neomluvil," řekl pro Paměť národa Radomil Raja.
Tragickou událost dnes připomínají dva spojené kříže nedaleko silnice ze Souše na Smědavu.
