Historie
Výdobytek jara 1968: zákon o československé federaci

Ústavní zákon o federativním uspořádání Československé socialistické republiky, který byl přijat v říjnu 1968 a v platnost vstoupil 1. ledna 1969, byl jedním z mála "výdobytků", které byly prosazeny v obrodném procesu roku 1968. Měl přinést oběma národům rovnoprávnost a suverenitu. S ohledem na politickou realitu, danou uplatňováním totalitní moci komunistické strany, zůstal však model československé federace podle některých historiků jen na papíře.

Podle historika Jiřího Kociana se federalizace československého státu, přesněji proces její tvorby, stala roku 1968 součástí neúspěšného pokusu o společenskou reformu. Požadavek na federativní uspořádání vyslovila Slovenská národní rada na jaře 1968. Úpravu státoprávních vztahů si představovala na zásadách rovnosti, rovnoprávnosti a národní svébytnosti. Tyto principy přijal i Akční program KSČ z dubna 1968 a program vlády. Tvorbu zákona o federaci a posléze i jeho faktické fungování ale poznamenala srpnová invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy a její dlouhodobé politické důsledky.

Ústavní zákon číslo 143/1968 o československé federaci přijalo Národní shromáždění 27. října 1968 a v platnost vstoupil 1. ledna následujícího roku. Na základě tohoto zákona se Československá socialistická republika stala federativním státem dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků, sestávajícím ze dvou suverénních republik: České a Slovenské socialistické republiky. Každá z obou republik měla svůj zákonodárný orgán (národní radu) a svoji vládu. Česká národní rada měla 200 poslanců, Slovenská národní rada 150 poslanců.

Nejvyšším zákonodárným orgánem státní moci na úrovni federace bylo Federální shromáždění (FS) - dvoukomorový parlament tvořený Sněmovnou lidu a Sněmovnou národů (SN), jemuž byla odpovědná federální vláda i prezident. Ústavní zákon vymezil kompetence federace i republik a jejich orgánů.

Výkonným orgánem na úrovni federace byla vláda ČSSR, skládající se z předsedy, místopředsedů, ministrů a státních tajemníků a rozhodující opět ve vymezené kompetenci. Byl-li ministrem občan ČSR, měl být státním tajemníkem občan SSR.

Specifikou federace ČSSR byl princip zákazu majorizace. Spočíval v tom, že při hlasování o určitých zákonech byl nutný souhlas většiny, případně ústavní (třípětinové) většiny poslanců SN zvolených v ČSR a většiny poslanců zvolených v SSR.

Již v době svého přijetí měl však zákon své kritiky. Právník Viktor Knapp, zpravodaj návrhu ústavního zákona o federaci, se již tehdy vyslovil ke dvěma nebezpečím, která mohou nastat: federace buď může tíhnout ke konfederaci a tím k rozpadu státu, nebo se může zvrhnout v unitární stát "převlečený ve federální roucho". Jak další vývoj ukázal, jeho obavy byly v obou směrech zcela oprávněné.

Již v prosinci 1970 schválilo FS soubor zákonů, kterým byl podstatně změněn, spíše ale deformován obsah federace. Změny, které značně omezily pravomoci republik ve prospěch centra, byly součástí celkových normalizačních tendencí zahájených v dubnu 1969. Kromě jiného bylo zavedeno jednotné hospodářství a jednotný státní plán, přičemž nově vymezoval kompetence mezi federací a republikami tak, že federace byla fakticky republikám nadřazena. Změny odůvodnil tehdejší předseda FS Dalibor Hanes mimo jiné postavením ČSSR v socialistickém táboře a nutností kooperace v rámci RVHP, která vyžaduje centrální plánování.

V normalizované podobě pak federace přetrvala až do pádu komunistického režimu. Po listopadu 1989 byly v ústavním zákoně provedeny některé změny (mimo jiné zrušení ustanovení o vedoucí úloze KSČ či stanovení postupu při nahrazování poslanců, kteří ztratili důvěru voličů). Platnost ústavního zákona o československé federaci skončila se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky 31. prosince 1992.