Zdeněk Tovara strávil osm měsíců postupně ve dvou kubánských věznicích. V korespondenčním rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ popsal každodenní život za mřížemi na Kubě. "Všude běhají obrovští šváby a lítá spousta much, občas v botě nebo pod postelí najdete škorpiona nebo tarantuli," vylíčil běžné strasti odsouzeného na "ostrově svobody".
Jako nejmladší Čech jste zažil kubánské vězení zevnitř. Co si má člověk představit, když se řekne kubánská cela?
Já jsem poznal dvě věznice, La Condesu a Combinado del Este. Ta první je spíše takový kemp, co se týče volného pohybu venku. V cele je to horší: čtyři sta čtverečních metrů nezastavěné plochy včetně sociálního zázemí. Po stranách cely je na sebe nacpaná jedna postel vedle druhé, dohromady dvacet dva dvoupatrových lůžek na každé straně. V jednu chvíli tam žilo osmdesát šest vězňů různých národností a náboženství. Na jednu takovou celu připadají čtyři toalety, tedy čtyři díry v podlaze, které se musí zalévat kýblem s vodou. Dále čtyři sprchy, čtyři kohoutky na vodu, kde si vězni umývají ruce, čistí zuby, oplachují nádobí, omývají potraviny. Samozřejmě žádná teplá voda, takže hygienické prostředí zoufalé. Všude je odporná plíseň a smrad. Všude běhají obrovští švábi a lítá spousta much, občas v botě nebo pod postelí najdete škorpiona nebo tarantuli. V jídelně si vězni, kteří podávají jídlo ostatním, ani nemyjí před vydáním stravy ruce, kterými hladí smradlavé kočky.
Ve druhém kriminálu to vypadalo stejně?
Combinado Del Este je věznice s nejvyšším zabezpečením. Paradoxně jsem si tam hodně odpočinul, byl jsem tam totiž bez kolegy, kterého jsem měl v předchozím vězení neustále na očích. Na malé cele se mnou byli pouze dva další spoluvězni. Připadalo mi, že jsem si spíše polepšil, když mne převezli, bylo to jako na hotelu.
Setkal jste se za mřížemi s politickými vězni?
Věznice sama o sobě byla obrovská. Oddělení pro cizince mělo pouze devět členů, ale Kubánců a politických vězňů tam bylo hodně. Nejvíc mě asi mrzelo, když jsem se setkal za mřížemi s mrzáky. Viděl jsem bezrukého chudáka, který si za mřížemi ještě dlouho posedí jen za to, že chtěl z Kuby utéct. Nepovedlo se. Doplaval ke Guantánamu, známé americké vojenské základně, ale na pláži mu nášlapné miny utrhly obě ruce. Nebo tam byl kluk na vozíčku bez nohou. Anebo slepý chlap. Jiný kluk zase dostal patnáct let za to, že chtěl ukrást zlatý řetízek.
ČTĚTE TAKÉ: Vzpomínky na Kubu I.: mladý Čech líčí zážitky z vězení
A nějakého krajana jste potkal?
Leží mi na srdci Čech Emanuel Stodola. Ten chlap je hodně rozumný na to, aby se zaplétal s drogovými dealery. Je mu padesát čtyři let a Kuba s ním pěkně zatočila. Bez důkazů a beze svědků ho odsoudili na sedmnáct let.
Měl jste předtím nějakou představu o kubánské realitě, o tamních lágrech?
Neměl jsem ani ponětí. Na druhou stranu si myslím, že existují horší věznice. Jediné, co je na Kubě opravdu příšerné, je hygiena a jídlo. O Thajsku jsem třeba slyšel mnohem horší věci.
Jak vypadal váš běžný den?
V sedm hodin ráno budíček, k snídani byla houska a mléko z prášku. Pak následovala vycházka asi do jedenácti hodin. Každý den probíhaly nějaké hloupé inspekce, nutili nás vyházet všechny osobní věci z polic. Prostě buzerace. Já jsem si platil za svůj úklid, abych měl klid a mohl se soustředit na to, jak se dostat z vězení ven, což vlastně byla moje celodenní náplň. V půl dvanácté jsme měli oběd - polévku, kterou by šlo přirovnat vývaru ze starých ponožek, suchou rýži se sojovým masem a oslazenou rýži jako zákusek. Totéž jsme dostávali k večeři. Stejný jídelníček se opakoval šest dní v týdnu. Pouze výjimečně jsme dostali kousek kuřete nebo vajíčko natvrdo. Porce, které nám dávali, neodpovídaly množstvím ani kvalitou normám předepsaným listinou práv vězně, která má být celosvětově dodržována a Kuba nemá být výjimkou! Po obědě jsme měli hodinu klidu, pak zase vycházka. V půl šesté večeře, opět vycházka a v deset večerka.
Mohl jste si třeba číst?
Měli jsme přístup k televizi, takže i po večerce, když se člověku nechtělo spát, bylo možné koukat na nějaký program nebo popíjet v umývárce. Já jsem jinak neustále chodil na dvoře dokola a přemýšlel, jak se z toho všeho dostat co nejrychleji. Nakonec se to vyplatilo.
Koho jste požádal o pomoc? Traduje se, že se za vás měl přimlouvat i někdejší pohlavár komunistické strany Miroslav Štěpán...
Neřeknu vám žádná jména, pouze prozradím, že v tom bylo zainteresováno hodně lidí, a to nejen z mé strany, ale i ze strany kolegy. Rozhodně jim všem velice děkuji, ale to, doufám, vyřídím osobně.
A co česká ambasáda, pomohla?
Lidé z ambasády se k tomu od začátku postavili velmi zodpovědně a profesionálně. Pan konzul Petr Brandel s námi byl v kontaktu, přijel nás několikrát navštívit na imigrační oddělení a poté za námi jezdil jednou měsíčně i do vězení - Kuba totiž ambasádě častější návštěvy nepovoluje. Ambasáda se za nás opravdu rvala, co to šlo, diplomaté dohlíželi na náš zdravotní stav a na dodržování našich práv, i když to občas nebylo úplně podle jejich představ. Dělali pro nás třeba různé nákupy. Chtěl bych jim touto cestou poděkovat, speciálně paní Šimkové a panu Brandlovi, ale i ostatním za výborně odvedenou práci a za jejich snahu dostat nás oba domů.
Jste z ostrova doživotně vyhoštěn, je vám to líto?
Asi máte mylné informace, dostal jsem omezení občanských práv. Na Kubu můžu, ale nepojedu tam, dokud se věci nezmění k lepšímu, a to nejen pro nás turisty, ale i pro místní obyvatele.
Budete se po této zkušenosti více angažovat v akcích proti nesvobodě na Kubě?
Záleží na tom, jestli se o nich dozvím. Každopádně jsem nejmladším Čechem postihnutým komunistickým režimem a to je dostačující důvod k tomu, abych měl právo se k porušování lidských práv na Kubě vyjadřovat! Nejen, že jsem o tom slyšel, ale viděl a zažil jsem to na vlastní kůži.
Foto: ČTK, archiv TÝDNE
