Její deník se stal jedním ze symbolů tragického osudu milionů lidí židovského původu, pronásledovaných a zavražděných nacisty za druhé světové války. Židovská dívka původem z Německa Anne Franková jej začala psát ve svých 13 letech v úkrytu v Amsterodamu, poslední zápis je z 1. srpna 1944. O tři dny později, 4. srpna 1944, byl ale úkryt prozrazen a ani ne šestnáctiletá Anne zahynula v březnu 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen, který o měsíc později osvobodila britská armáda.
Deník byl pro Anne niterným důvěrníkem jejího dospívání, strachu a plíživých nenávistí ovládajících dny v uzavřeném prostoru. Kniha vyšla poprvé v roce 1947 (česky prvně v 1956) a stala se literární událostí. Byla přeložena do více než 55 jazyků, prodalo se jí na 25 milionů výtisků a inspirovala řadu her a filmů. Dům na amsterdamské ulici Prinsengracht, kde se Anne s rodinou ukrývala, navštíví ročně kolem 800.000 lidí.
Oceňován je literární talent mladičké dívky a její výstižné vykreslení nelidskosti holokaustu. Například pozdější jihoafrický prezident Nelson Mandela z deníku čerpal při svém dlouholetém věznění sílu žít dál, Václav Havel řekl v roce 1994, že "odkaz Anne Frankové je stále živý", americký spisovatel Philip Roth ji nazval "ztracenou dcerkou Franze Kafky". Podle bývalého amerického prezidenta Johna Kennedyho je její deník "jednou z nejnaléhavějších obhajob lidské důstojnosti" a ruský spisovatel Ilja Erenburg o ní napsal: "Za šest milionů mrtvých Židů mluví jeden hlas - nikoli hlas mudrce či básníka, ale hlas obyčejné mladé dívky."
Anne se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem v židovské rodině bankovního úředníka Otty Franka. Když jí byly čtyři roky, k moci se dostal Adolf Hitler a čtyřčlenná rodina (Anne měla ještě starší sestru Margot) uprchla do Nizozemska.
"Od května to s dobrými časy začalo jít z kopce: nejdřív válka, potom kapitulace a vpád Němců a pro nás Židy nastala bída," popisuje Anne okupaci Nizozemska Německem v květnu 1940. Úkryt v zadním traktu amsterdamského domu, ve kterém sídlila firma Opekta založená Ottou Frankem, budovali její prozíraví rodiče více než rok. Anne dostala zápisník 12. června 1942 a poté, co hrozba transportů začala být aktuální, se rodina Frankových 6. července 1942 do úkrytu přestěhovala. V izolaci prožila více než dva roky, později se k nim připojila i rodina bývalého Frankova obchodního partnera a jeden židovský zubař - dohromady osm lidí.
V srpnu 1944, když byl úkryt prozrazen, byli jeho obyvatelé transportováni do koncentračních táborů a stejný osud potkal i dva muže, kteří štvancům pomáhali. Až na otce Anny všichni lidé z úkrytu zahynuli. Anne a Margot byly poslány do Bergen-Belsenu, kde v březnu 1945 krátce po sobě zemřely na tyfus. Zatčení vedl policista Karl Silberbauer a jeho pomocníci od nizozemské policie. Spravedlnosti alespoň částečně učinil zadost lovec nacistů Simon Wiesenthal, s jehož pomocí byl Silberbauer v 60. letech zadržen. Odsouzen ani potrestán ale nikdy nebyl a zemřel ve Vídni v roce 1972 v 61 letech.
Podle rakouské spisovatelky Melissy Müllerové, autorky jednoho z životopisů Anny, ukrývané Židy nacistům prozradila uklízečka z domu na Prinsengracht. Britská spisovatelka Carol Leeová zase tvrdí, že to byl jeden z bývalých obchodních partnerů Otty Franka. Muzeum, které se věnuje odkazu jedné z nejznámějších obětí holokaustu, ale v roce 2016 uvedlo, že je možné, že osm lidí, kteří se v budově dnešního muzea ukrývali od července 1942, nikdo neudal. Na úkryt mohla nacistická okupační správa přijít jen náhodou při razii, která souvisela s vyšetřováním kolem nelegální práce či falšování přídělových lístků.
Nizozemské nakladatelství Ambo Anthos se zase v roce 2022 rozhodlo stáhnout z prodeje spornou knihu Rosemary Sullivanové The Betrayal of Anne Frank (Zrada Anny Frankové). Kniha tvrdila, že skrýši, kde se židovská dívka schovávala se svou rodinou, vyzradil židovský notář Arnold van den Bergh. Židovské organizace a historici ale označili závěr za neopodstatněný.
Poslední řádky napsala Anne tři dny před zatčením 1. srpna 1944, některé zápisy jsou vypovídající. "Vidím, jak se svět pomalu mění v pustinu ... cítím, že trpí miliony lidí. Ale když vzhlédnu k nebi, připadá mi, že se vše nějak obrátí k lepšímu, že tahle hrůza skončí, že se vrátí klid a mír," napsala například v červenci 1944.
Deník našly na podlaze dvě zaměstnankyně Opekty, které pomáhaly Frankovým v dobách nejhorších, a ty deník také po válce předaly Frankovi. Otec Anny, který se vrátil do Amsterdamu z Osvětimi, zemřel v roce 1980.
Deník má několik verzí. Autorka totiž původní zápisky později přepracovala a literárně vylepšila. První nizozemský vydavatel z knihy odstranil některé pasáže (například sexuální názory mladé autorky), její otec zase nesouhlasil s tím, aby se čtenáři dozvěděli, že si podle dcery nerozuměl se svou ženou. Až později vyšly zápisky kompletní.
Autenticita Deníku Anne Frankové je někdy zpochybňována některými popírači holokaustu. Například britský historik David Irving označil deník v 70. letech za podvrh vyrobený až dodatečně, po válce, Anniným otcem. Expertiza ale pravost deníku potvrdila.
Existuje i několik dalších podobných deníků. V roce 2006 vyšel deník české dívky Věry Kohnové, jež je někdy představována jako "česká Anne Franková". Také zápisky židovského mladíka Otty Wolfa, který byl spolu s dalšímu muži zavražděn nacisty v obci Zákřov, bývá přirovnáván k Deníku Anne Frankové. Známé jsou i terezínské deníky Petra Ginze, který zahynul v Osvětimi a jehož jméno se stalo světoznámým, když si jeho kresbu Měsíce vzal do vesmíru první izraelský kosmonaut Ilan Ramon, který v únoru 2003 zahynul s celou posádku raketoplánu Columbia. Leningradská školačka Táňa Savičevová si během německé blokády Leningradu zapisovala data úmrtí všech členů rodiny, až nakonec v červenci 1944 zemřela ve čtrnácti letech v důsledku prožitých útrap.
