Ismail Kadare: Krvavý duben

V Odeonu vyjde Krvavý duben Ismaila Kadare. Světoznámý spisovatel jej situoval do albánských hor třicátých let 20. století, kde platí přísné zvykové právo, tzv. Kanun, daň z krve. Tou dobou v zemi vládly tvrdé komunistické zákony, které předčily i zvyky. Oficiální kritika tehdy román přešla mlčením, autor byl jediný, kdo se o fenoménu krevní msty vyjadřoval bez odsudku.  Román Krvavý duben bezesporu upoutá tématem a dramatickým milostným příběhem. Ismail Kadare je vynikající vypravěč, pohybující se mezi reálným a magickým, který čtivou formou přibližuje nezvyklé děje a události a zpřítomňuje neobvyklý archaický svět.

I

Byla mu zima na zkřehlé nohy a pokaždé, když jimi trochu pohnul, žalostně mu pod podrážkami zaskřípaly kamínky. Popravdě řečeno byl žal v něm. Ještě nikdy takhle dlouho nečekal bez hnutí na číhané, schovaný za náspem na kraji hlavní cesty.
Den se chýlil ke konci. Bázlivě či spíše vyděšeně namířil pušku. Brzy se začne stmívat a on v pološeru neuvidí na mušku. „Určitě přijde dřív než se setmí, abys na něj nemohl dobře zamířit,“ řekl mu otec, „buď trpělivý a vyčkej.“ Hlaveň pušky se pomalu přesouvala z ještě neroztálých kupiček sněhu směrem k planým granátovníkům rostoucím na křovinaté půdě po obou stranách cesty. Posté si pomyslel, že je to v jeho životě výjimečný den. Pak hlaveň opsala opačný pohyb a vrátila se do výchozího bodu. To, co sám pro sebe nazval výjimečným dnem, v tuto chvíli sestávalo pouze z kupiček sněhu a planých granátovníků, které jako by tu půl dne čekaly, aby se dozvěděly, co udělá.
Zanedlouho se setmí, pomyslel si, a já nebudu schopen zacílit. Přál si, aby soumrak padl co nejrychleji, aby hned následovala noc a on mohl utéct z té zatracené léčky. Ale den se táhl, jako by mu dělalo radost držet ho jako rukojmí, a musel tedy čekat dál. Podruhé v životě byl na číhané, aby se pomstil, ale zastřelit měl téhož muže, takže jeho léčka byla pokračováním té první.

Znovu ho zastudily ledové nohy. Zahýbal jimi, aby mu chlad nepronikl celým tělem. Zima se mu již dávno rozlezla do břicha, hrudi i hlavy. Měl dokonce pocit, že mu zmrzly kousky mozku, jako kupičky sněhu po stranách cesty.
Zdálo se mu, že není schopen soudržné, souvislé myšlenky. Zakoušel pouze nenávistné pocity k planým granátovníkům a kupkám sněhu a občas si říkal, že kdyby jich nebylo, již dávno by číhanou opustil. Ale tito nehybní svědci mu nedovolovali odejít.
Již podvacáté se mu zdálo, že vidí v ohybu cesty kráčet muže, který se měl stát jeho obětí. Šel pomalu a nad pravým ramenem mu vyčnívala černá hlaveň pušky. Ďorg se zachvěl. Ne, tentokrát to nebyl přelud. Blížil se muž, na kterého čekal. Stejně jako minule na muže zamířil a zacílil na hlavu. Na okamžik měl pocit, že se mu hlava vzpírá, snaží se vyhnout jeho mušce, a úplně na poslední chvíli se mu dokonce zdálo, že se na mužově tváři zračí sardonický úsměv. Před půlrokem se mu stalo totéž, a tak aby nezohavil tvář (Kdoví, kde se v něm vzal v posledním okamžiku soucit?) spustil hlaveň a postřelil nepřítele do krku.
Muž mezitím přišel blíž. Jen abych ho tentokrát zase jen nezranil, zauvažoval Ďorg téměř prosebně. Jeho rodina měla velké potíže se zaplacením pokuty za první zranění, druhá by ji zničila. Pokud by rána bývala byla smrtelná, nemuseli by platit nic.
Muž se mezitím přiblížil. Bylo by lepší ho úplně minout než jen poranit, pomyslel si. Usilovně se snažil na nic nemyslet. Poprvé moc přemýšlel a celá záležitost se zvrtla. Hryzaly ho výčitky svědomí, styděl se a na poslední chvíli, jako by se chtěl očistit od toho, co se chystal spáchat, si vzpomněl na staré přísloví: Je to na tobě, puško, to ty zabíjíš...
Nemá cenu otálet, pomyslel si. Učiň, co máš vykonat.

Stejně jako pokaždé, když se mu  zdálo, že už svého muže zahlédl, jej podle zvyku před výstřelem varoval. Ani v tomto okamžiku, ani později nevěděl přesně, zda na něj skutečně hlasitě zavolal či mu slova uvízla v hrdle. Je však jisté, že ten druhý rychle otočil hlavu. Ďorg zahlédl, jak nepatrně pohnul rukou, nejspíš proto, aby nechal sklouznout pušku z ramene. V tu chvíli vystřelil. Poté zvedl hlavu a poněkud ohromeně pozoroval, jak mrtvý (muž ještě stál, ale Ďorg si byl jist, že ho zabil) udělal krok kupředu, jeho puška padla na jednu stranu a on sám se hned poté sesul na stranu druhou.
Ďorg vyšel ze skrýše a zamířil k mrtvému. Cesta byla pustá. Ozýval se jen zvuk jeho kroků. Mrtvý padl tváří k zemi. Ďorg se nad něj naklonil a položil mu ruku na rameno, jako by ho chtěl vzbudit. Co to provádím? pomyslel si. Uchopil mrtvého za rameno, jako by ho chtěl přivést zpátky k životu. Proč to dělám? ptal se sám sebe. V tu chvíli si uvědomil, že se k mrtvému nenaklání proto, aby ho vytrhl z věčného spánku, ale aby ho obrátil na záda. Chtěl pouze dodržet zvyk. Kolem čněly plané granátovníky a povalovaly se kupky sněhu, roztroušení svědkové celé události.

Narovnal se a chtěl jít pryč, ale vzpomněl si, že ještě musí mrtvému položit jeho pušku k hlavě.Provedl to jako ve snu. Bylo mu na zvracení. Pomyslel si, že to musí být kvůli krvi. O několik okamžiků později téměř utíkal po opuštěné cestě pryč.
Padal soumrak. Párkrát se otočil, aniž přesně věděl proč. Den se chýlil ke konci a opuštěná cesta se táhla do dálky mezi křovisky a hlodáši.
Někde před ním se ozvalo cinkání zvonků, poté lidské hlasy a brzy zahlédl skupinu lidí. V šeru se dalo obtížně rozpoznat, zda jsou to cestovatelé nebo horalé vracející se z trhu. Došli k němu rychleji, než by si býval pomyslel. Muži, mladé ženy a děti.
Popřáli mu dobrý večer a on se zastavil. Ještě než promluvil, ukázal rukou směrem, odkud přicházel, a poté je chraptivým hlasem požádal:
„Tam, v zatáčce na hlavní silnici, jsem zabil člověka! Obraťte ho na záda, dobří lidé, a položte mu pušku k hlavě!“
Skupinka chvíli mlčela a poté se někdo zeptal:
„Neudělalo se ti špatně z krve?“
Neodpověděl. Kdosi z nich mu doporučil co proti tomu dělat, ale on neslyšel. Šel dál. Teď, když jim řekl, aby mrtvého otočili tak, jak se má, se mu ulevilo. Neuvědomoval si, zda tak učinil či nikoli. Kanun počítal s tím, že mstitel může být ze svého činu v šoku, a povoloval kolemjdoucím vykonat to, co nebyl schopen provést sám. Nechat mrtvého ležet na břiše s puškou daleko od těla byla neodpustitelná hanba.
Když dorazil do vesnice, ještě se úplně nesetmělo. Jeho výjimečný den prozatím nekončil. Dveře do jejich kully neboli věže, úzkého, vysokého domu v přízemí bez oken a v patře s úzkými okny, byly pootevřené. Strčil do nich ramenem a vešel dovnitř.
„Tak co?“ zeptal se ho kdosi.
Kývl.
„Kdy?“
„Před chvílí.“
Slyšel, jak někdo schází po dřevěných schodech.
„Máš ruce od krve,“ upozornil ho otec. „Jdi si je umýt.“
Ďorg překvapeně pohlédl na své ruce.
„Musel jsem si je potřísnit, když jsem ho obracel.“
Zbytečně se trápil. Bývalo by stačilo, aby se podíval na ruce, a přesvědčil by se, že pravidla dodržel.
Ve věži se vznášela vůně pražené kávy. Kupodivu se mu chtělo spát. Dokonce dvakrát zívl. Zářící oči mladší sestry, která se mu skláněla k levému rameni, mu připadaly vzdálené jako dvě hvězdy za kopcem.
„Co teď?“ zeptal se náhle, aniž by se obracel k někomu konkrétnímu.
„Musíme smrt oznámit ve vesnici,“ odvětil mu otec.
Až nyní si všiml, že se otec obouvá.
Pil kávu, kterou mu matka připravila, a vtom zvenčí zaslechl první volání:
„Berišův Ďorg zastřelil Zefa Kryeťytěho!“
Zvláštní tón hlasu připomínal oznamování vyvolávače a zároveň zpěv žalmisty.
Nepřirozený hlas ho na chvíli vytrhl z apatie. Měl dojem, že mu jméno vyšlo z těla, z hrudi a kůže a nemilosrdně se šířilo ven. Nikdy předtím nic podobného nezažil. Berišův Ďorg. V duchu si opakoval oznámení nelítostného vyvolávače. Bylo mu dvacet šest let a jeho jméno poprvé padlo do hmoždíře života.
„Berišův Ďorg zastřelil Zefa Kryeťytěho,“ opakoval další hlas, přicházející z jiného směru.
Otupěle naslouchal, jak se v křiku připomínajícím volání heroldů kondenzuje to, co bylo před chvílí pouhým sledem neuspořádaných gest, zvolání, výstřelu a bláznivého běhu podél planých granátovníků v netečném sněhu. Náhle mu jeho křestní jméno, Ďorg, připadalo stejně tíživé a starobylé jako lišejníkem zčernalá vytesaná písmena zdobící průčelí kostela.
Poslové smrti si je venku předávali jako na křídlech.
O půl hodiny později přinesli tělo do vesnice. Položili je podle zvyku na nosítka ze čtyř bukových větví. Lidé doufali, že ještě neskonal.
Otec oběti čekal přede dveřmi. Když lidé, nesoucí jeho syna, došli asi na čtyřicet kroků od něj, zvolal:
„Co jste mi přinesli? Zranění nebo smrt?“
Zazněla krátká suchá odpověď:
„Smrt.“
Kdesi přehluboko v hrdle hledal jazykem slinu a poté ze sebe namáhavě vypravil:
„Odneste ho dovnitř a běžte smutnou zprávu oznámit vesnici a příbuzným.“
Cinkání dobytka vracejícího se do vesnice Brezftoht, klekání i všechny ostatní zvuky soumraku jako by byly obtěžkány čerstvou zprávou o smrti.
V ulicích a uličkách panoval na tuto denní dobu nezvyklý ruch. Na kraji vesnice plály pochodně, ve slabém lesku končícího dne však vydávaly jen studené světlo. Lidé přecházeli před domem mrtvého i mstitele sem a tam, vcházeli dovnitř a zase vycházeli ven. Jiní se ve dvou či tříčlenných skupinkách vzdalovali a poté vraceli.
U domovních oken si lidé předávali poslední zprávy:
„Víte, že Ďorg Beriša zabil Zefa Kryeťytěho?“
„Ďorg Beriša pomstil bratrovu krev.“
„Budou Berišovi požadovat čtyřiadvacetihodinové příměří?“
„Určitě ano.“
Okna ve vysokých kamenných domech se vypínala nad ruchem vesnických uliček. Byla již úplná tma. Světlo pochodní zhoustlo, jako by ztuhlo. Pomalounku rudlo – jako láva, čerstvě vytrysklá z tajemných hlubin – a rojily se z něj jiskry věštící budoucí krev.
Čtyři muži, mezi nimi jeden stařec, mířili k domu mrtvého.
„Prostředníci jdou požádat pro Berišovy o čtyřiadvacetihodinovou besu,“ prohodil kdosi.
„Poskytnou jim ji?“
„Ovšemže ano.“

Nehledě na to se celý rod Berišových připravoval na obranu. Porůznu se ozývalo: Muraši, rychle spěchej domů. Cene, zavři dveře. Kde je Preng?
Ať šlo o blízké či vzdálenější příbuzné, dveře všech domů rodu se zavíraly, neboť jeho příslušníci si z pokolení na pokolení předávali, že první útok bouře, kdy ještě rodina oběti neschválila ani jedno ze dvou příměří, je nejnebezpečnější okamžik. Podle Kanunu měli Kryeťytěovi zaslepení čerstvě prolitou krví právo pomstít se na jakémkoli členovi rodiny Berišových.
V domech všichni čekali u oken, až vyjdou členové delegace. Poskytnou jim příměří? přemýšlely v duchu ženy.
Konečně se čtyři prostředníci objevili. Rozhovor netrval dlouho. Z chůze se nedalo nic poznat, ale brzy již čísi hlas oznamoval novinu:
„Rodina Kryeťytěových poskytla besu!“
Všichni věděli, že jde o krátké čtyřiadvacetihodinové příměří. O velké třicetidenní bese zatím nikdo nemluvil, jelikož o ni mohla poprosit jedině vesnice a navíc se o ni smělo žádat teprve po pohřbení mrtvého.
Hlas se vznášel od domu k domu.
„Rodina Kryeťytěových zahájila příměří!“
„Kryeťytěovi povolili příměří!“
„Naštěstí! Alespoň čtyřiadvacet hodin nebude prolita krev,“ povzdechl kdosi chraptivě za okenicí.

***

Ismail Kadare je nejvýznamnější albánský spisovatel žijící od roku 1990 ve Francii, se narodil roku 1936 ve starobylém městě Ďirokastra. Jeho románovou prvotinou je dílo Generál mrtvé armády (1963, č. 1990); v něm zpracoval téma boje Albánců proti italským vojskům. Oficiální kritika román přijala chladně, autor proto dílo přepracoval. Překlad do francouzštiny mu vzápětí otevřel cestu do evropského literárního prostoru. V jiných dílech pak akcentuje politickou rovinu: román Velká zima  (1977) se týká roztržky Albánie se Sovětským svazem, Koncert na konci zimy (1988) řeší situaci mezi Albánií a Čínou. Orwellovské téma využil např. v próze Pracovník paláce snů (1981), kde popisuje činnost fiktivní instituce, jejímž úkolem je zkoumat sny obyvatel. Tento román, podobně jako několik dalších, byl v Albánii zakázán a mohl vyjít až o několik let později. O metodách tajné policie psal Kadare (již bez alegorií či skrytých významů) v knize Život, hra a smrt Lula Mazreka (2002). Poznámky ke svému životu a tvorbě shrnul v Pozvání do spisovatelovy pracovny (1990). Díla Ismaila Kadareho byla přeložena do 45 jazyků. Byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu a v roce 2005 obdržel poprvé udílenou Man Booker International Prize.