Divadelní inscenace
Barva kůže vs. předsudky
15.04.2016 19:00 Recenze
Jsou Češi pohostinní, anebo nepřátelští? Tímto otazníkem nové představení Bílí psi a černý kočky píchá diváky do pivních bůčků a snaží se ukázat na současnou xenofobii mnohých vůči přistěhovalcům. Jenže režisér David Jařab to dělá natolik okatě, že se celá inscenace topí v popisnosti a předvídatelnosti.
Napsat a pak si navíc i sám zrežírovat hru vůbec není jednoduché. Své o tom bude vědět i český filmový a divadelní režisér David Jařab. Bývalý kmenový režisér Divadla Komedie a zároveň příslušník surrealismu se rozhodl zaútočit na divákovo čecháčkovství a píchnout do nově vytvořeného svalu xenofobie, vytvořeného ve vleku migrační krize v Evropě. Což by samo o sobě nemuselo být špatným inscenačním záměrem. Jenže Jařab to dělá tak okatě, že se divák po chvíli ocitne opět ve školní lavici a je vychováván s nepříjemným pocitem v břiše.
Hra Bílý psi a černý kočky je o policejním výslechu francouzsky mluvícího černocha na českém území (postavy nemají jména, pozn. red.) . Přistěhovalec, který v Čechách navázal známost s mladou a krásnou Češkou, se vzápětí stane hlavním podezřelým, když je jeho přítelkyně nalezena mrtvá. Barva kůže se ukáže být obrovskou překážkou v jeho důvěryhodnosti.
Dva čeští policejní vyšetřovatelé již chtějí domů za svými milenkami, pivy a fotbalem a nechtějí ztrácet čas - podle nich - s naprosto jasným případem. Atmosféra v cele předběžného zadržení je pro černého hrdinu o to tíživější, že v proudu vzpomínek a výčitek se zjevuje postava jeho mrtvé africké ženy.
Představení má silně konverzační ráz a blíží se spíše televizní inscenaci než divadlu. David Jařab je kromě jiného označován jako surrealista, takže by se dalo by se čekat nějaké divadelně překvapivější řešení. Jediný záblesk tohoto druhu nastane ve chvíli, kdy dva hlavní vyšetřovatelé vyjdou na scénu se zvířecími maskami na hlavě a hecují ostatní "zvířátka" v hledišti proti zadrženému černochovi.
Obraz je děsivý, jenže zároveň natolik agitační, že staví celé představení do světla popisnosti a předvídatelnosti. Zároveň tím hra ztrácí dramatický náboj, jelikož se tím přeskočí momenty, kdy se postavy mohly rozhodnout pro varianty svých činů. Pro diváka je najednou vše rozhodnuto a podezřelý černoch pouze krátce seznámen s výsledkem vyšetřování.
I když se Bílý psi a černý kočky snaží poukázat na složitý vztah mezi vinou a nevinou, předsudky a empatií, výsledek je silně tendenční, jelikož nenechává diváka svobodně se rozhodnout o tom, co si bude myslet.
Představení drží pohromadě především díky působivým hereckým výkonům. Za pozornost stojí neherecký styl Maxima Medady, který je původem ze západoafrického Beninu a divadlu se věnuje jako nadšenec. Hraje zvláštním upřímným a civilním stylem, což se v inscenaci velmi osvědčilo. Dvojice Martin Pechlát a Tomáš Jeřábek, proslavené tváře divadla Komedie, ztělesňují průměrné české mužské typy středního věku. Nezklamali ani Eliška Mesfin Boučková či Jiří Černý.
Zklamání představuje pouze Jindřiška Křivánková, a to spíše vinou režie než samotné herečky. Obyčejně výrazná performerka a zároveň naděje alternativního divadla je v představení pouhou dekorací. Divadelně je naprosto zbytečná - po celou dobu ležící na matraci, nepřináší žádné nové významy, jen tupě a nadbytečně popisuje řečené. Dovršuje tím popisnost a předvídatelnost, bez které by Bílý psi a černý kočky měly divácky mnohem větší účinek.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.