<span>Ceny Thálie</span> obdrželi Josef Karlík i Ivan Vyskočil

V Národním divadle v Praze byly rozdány ceny Thálie za mimořádné jevištní výkony předvedené v roce 2009. Oceněni byli především herci z oblastních divadel, mimořádnou cenu za celoživotní přínos převzal Ivan Vyskočil, cenu in memoriam za celoživotní přínos v činohře pro Josefa Karlíka převzali jeho kolegové.

Každoročně udělované divadelní Ceny Thálie jsou téměř popelkou mezi ostatními rekapitulačními cenami a zůstávají tak poněkud ve stínu Českých lvů a dalších masově sledovaných odvětví kultury. Snad možná i pro to se obejdou bez bombasticky pojatých ceremoniálů, se spoustou divácky vděčných prvků. Soustřeďují se jen na to podstatné - tedy na samotné ohodnocení - a nesnaží se předávací večer pojímat jako revuální show. To je na nich sympatické.

ČTĚTE TAKÉ: Špinarova inscenace Vojcek získala Radokovu cenu

Na druhou stranu tak působí poněkud archaicky, poněkud odtrženě od reality a připomínají často firemní večírek, kde se jednotliví kolegové mezi sebou plácají po ramenou, gratulují si navzájem za to, co se jim v uplynulém roce povedlo, ale pro pozorovatele z venku zůstávají zavřené dveře.

Pozitivním přínosem Thálie je určitě fakt, že se neomezuje jen na scény velkých měst a působí tak určitou osvětu. Letos se v komentářích nominací hovořilo o "prakticky neznámých nováčcích". A právě ono objevování nových talentů a zviditelňování jmen, která nejsou z televize či filmu známá je kromě tradičního ocenění práce zúčastněných nejspíš tím nejcennějším, co Ceny v současnosti nabízejí.

Podobně jako u Českých lvů nebo cen populární hudby Anděl ani tady ovšem nechybí stopy klientelismu, kdy například sekci poroty udělující cenu v muzikálové kategorii předsedá (a cenu předával) Zdeněk Barták, sám autor muzikálové hudby.

Průběh letošního předávání cen se odehrával v nevzrušivé a konzervativně působící atmosféře. Příznačné pro ni bylo i to, že moderováním večera byl zvolen herec a autor Antonín Procházka, jehož občas až křečovité pokusy o vtipkování vesměs zůstávaly bez odezvy a daleko suverénnější byl ve chvílích, kdy ke komentování přistupoval věcně a seriózně. V momentech, kdy však například v souvislosti s kategorií opery zvolil příměr k Českému slavíku, ocital se až na hraně trapnosti. Smutný populismus předvedl též při uvádění muzikálové kategorie, kdy si neodpustil laciné narážky na kritiky, kteří prý nechápou, že muzikál má lidi hlavně bavit. 

Naopak velmi vtipní byli často při svých poděkováních ocenění umělci: brněnský muzikálový laureát Petr Gazdík neodolatelně vzpomínal na rady své maminky, předávající Ivan Trojan rozesmál tím že zkrácení své řeči na minimum odůvodnil tím, „aby nezdržoval přenos",  a k bouřlivému veselí celé divadlo přivedl svou řečí i stále vitální Ivan Vyskočil. Mnozí děkující se ale až příliš lacině snažili zviditelnit své scény a upřímně a nesobecky působil hlavně za celoživotní přínos oceněný Boris Hybner, který popřál Praze vedle mnohých komerčních scén alespoň jedno malé divadélko věnované klasické pantomimě.

V udělených cenách porota drtivou většinou deklarovala svou přízeň oblastním divadlům, přítomní divadelníci mohutnými potlesky ve stoje dali najevo svou úctu především všem oceněným za celoživotní přínos. Povedená byla i dramaturgie večera, symbolicky otevřená cenou pro mladého umělce do 33 let a ukončená oceněním za celoživotní přínos v činohře, kterou in memoriam obdržel brněnský herec Josef Karlík, a kterou předávali prezident herecké asociace Václav Postránecký a poněkud náměsíčně působící ministr kultury Václav Riedlbauch.

Foto: ČTK