České divadlo ohromilo Čínu

Mimořádného úspěchu se dočkalo české Černé divadlo HILT Praha, když uspělo v mezinárodním konkurzu pro přípravu show v rámci představování elektromobilu Porsche Taycan v čínské Šanghaji. Jak velké uznání pro tuzemskou školu černého divadla to bylo, nejlépe vypovídá fakt, že na první elektromobil značky Porsche a mimo jiné přímý konkurent Tesly netrpělivě čekala automobilová veřejnost z celého světa.

Nezasvěcenému divákovi se může zdát, že přihlíží magickým kouskům, pro které není logické vysvětlení. Tanečníci se vznášejí, kolem nich vzduchem plují rekvizity, všechno je elegantní a ladné a přichází to úplně samo... Za černým divadlem však žádná kouzla nestojí, je to jen dokonale propracovaná iluze využívající hry světla a tmy - a stojí za ním pěkně tvrdá práce.

Černé divadlo vzniklo v 70. letech v Československu. Jeho průkopníkem byl divadelník, scénograf, režisér Jiří Srnec, který divadelní představení založené na světlu a stínu okoukal ve Francii, vymyslel k nim nové technologické postupy, obohatil je o spoustu nápadů - a tak založil samotný fenomén černého divadla.

"Na jevišti se pohybují dvě skupiny lidí - tanečníci a černoherci, ti ale, když při představení všechno dopadne dobře, nikdy nejsou vidět," vysvětluje choreografka Černého divadla HILT, tanečnice Klarisa Císařová. "Černoherci se pohybují, jak napovídá jejich označení, v černém oblečení, které neodráží světlo, včetně kukly i rukavic. Mohou proto nepozorovaně pohybovat rekvizitami nebo pomáhat viditelným tanečníkům, co naopak mají kostýmy ušité z látek, aby s UV světlem reagovaly. Tím je možné vytvořit iluzi, že tanečníci nebo rekvizity létají vzduchem a děje se tak jakože ,samoʻ. A čím šikovnější jsou, tím lepší iluzi vytvářejí."

Vzhůru do Číny!

Přitom nechybělo moc a zástupci divadla HILT si možnosti připravit vystoupení v Číně ani nevšimli. A mohl za to spamový filtr. "Měl jsem totiž mobil s operačním systémem Zenfone a pořád mi chodily spamy s informacemi o novinkách, které mně dost otravovaly," vzpomíná ředitel Černého divadla HILT, režisér a tanečník Theodor Hoidekr. "Málem jsem proto přehlédl, že mi začátkem července napsal pan Zen Zhong z Číny." Ředitel největší čínské zábavní agentury SeasonOnStage Zhong oslovil divadlo HILT, zda by nemělo zájem o spolupráci na krátké show ve stylu černého divadla. Napsal jen, že by se jednalo o show v Šanghaji pro německého partnera při launch eventu nového automobilu na trh. Překvapení to mělo být pro všechny - až na místě se čeští zástupci dozvěděli, že půjde zrovna o tak prestižní záležitost spojenou s Porschem Taycan.

"Podobné akce jsem s naším divadlem různě po světě už dělal," vzpomíná Hoidekr. "Proto mě překvapilo, že v tomto případě klienti chtěli jen režiséra a choreografku." Ředitel divadla naprosto nepochyboval, koho oslovit, jeho choreografkou mohla být jedině Klarisa Císařová. Vlastně tehdy ještě Pivodová, což mohl být jediný háček, protože půvabnou tanečnici a choreografku čekala svatba. Profesionalita a touha po životním zážitku však i u ní zvítězila, takže když divadlo HILT uspělo ve velkém on-line konkurzu, jen týden po sňatku místo s manželem na svatební cestu vyrazila letos v září s Hoidekrem do Šanghaje.

"Cíl byl jasně daný. Vytvořit show pro světovou premiéru Porsche Taycan s 20 místními tanečníky. S vědomím toho, že musíme být perfektní, abychom České republice neudělali ostudu," říká Theodor Hoidekr. A Císařová doplňuje: "Mým úkolem bylo vymyslet choreografii na danou hudbu, jak se budou pohybovat viditelní i neviditelní tanečníci. Třeba když měl jeden z tanečníků létací scénu, musela jsem vymyslet, kolik lidí ho ponese a jak. Nejtěžší je, aby iluze letu vypadala věrohodně."

Podobné výstupy navíc mohou být i nebezpečné. Třeba jednoho z viditelných tanečníků čekal okamžik, kdy zvedačkou přes záda padal z výšky na zem, takže bylo nutné přesně koordinovat jeho neviditelné kolegy, aby v daný okamžik byli přesně na svém místě a nikomu se nic nestalo. "Tanečník musí v takovou chvíli svým kolegům hodně věřit," krčí rameny Klarisa Císařová. "Pokud se v černém divadle iluze podaří, černé tanečníky nevidí nejen publikum, ale ani on sám. Takže padat zády napřed někam do tmavého prostoru z výšky na zem není jen tak."

Vyladěný tým

V tanečním sále Shanghai International Dance Center na Hoidekra a Císařovou čekala dvacítka mladých tanečníků mezi osmnácti a jedenadvaceti lety. Začátky lehké nebyly, protože vysvětlit během pár chvil, jak funguje české černé divadlo, k čemu je která rekvizita a jaký efekt v závěru vzniká, dvaceti tanečníkům, z nichž ani jeden neuměl anglicky, byl docela oříšek. "Alespoň jsme jim na internetu pustili pár ukázek černého divadla, aby věděli, do čeho jdou," směje se Klarisa. "Museli totiž pochopit, že některé z nich zahalíme do černé, a když všechno dobře dopadne, nebudou vůbec vidět. Což mě mrzelo, protože všichni byli neuvěřitelně nadaní. Ale přijali to a bylo vidět, že se tím baví."

Času nebylo nazbyt a všechny čekala tvrdá práce. Naštěstí byli mladí svěřenci českého režiséra a choreografky hodně učenliví. "Za den a půl se to naučili, druhou polovinu druhého dne jsme už jen celé představení čistili," tvrdí Klarisa Císařová. "Všichni dodržovali termíny naprosto přesně. Mělo se začínat v deset, tak v deset prostě byli všichni rozcvičení a připravení, a neexistovalo, že by se skončilo před šestou podle rozvrhu. Ovšem platilo to i pro přestávky. Jakmile padlo 12:30, začala pauza na oběd, přes kterou nejel vlak úplně stejně."

Nespokojenost a nervozita obou českých perfekcionistů vrcholila. "Situace na sále byla občas tak náročná! Osm tanečníků nám stálo napravo scény, ve tmě odcházeli vzadu po jisté akci a už v tu sekundu se nalevo dělo něco jiného s deseti tanečníky," kroutí hlavou Hoidekr. "Nešlo o normální taneční choreografii. Vidět byl pouze hlavní tanečník a ostatní pomocí rekvizit a různých zákrytů museli tvořit kouzla černého divadla..."

Hoidekr se s Císařovou celou noc věnovali přesnému počítání hudebních dob v každé sekvenci scénáře, donekonečna řešili zvedačky, salta a další taneční prvky. Hodilo se, že jak režisér, tak choreografka jsou původem sami tanečníci, takže když bylo třeba, mohli jim celou řadu věcí sami na místě předvést. "Na konci zkoušky druhý den jsme konečně měli pocit, že produkce je spokojená a uznává, že Češi přijeli udělat dobrou práci," říká spokojeně Hoidekr. A úsměv vydržel i následujícího dne, kdy se o den dříve, než bylo původně v plánu, přišli na zkoušku podívat zástupci umělecké agentury, kteří tak mohli poskytnout první zpětnou vazbu. Naštěstí byla pozitivní.

Úspěšná show

Sedmý den pobytu měl být pro českou výpravu poslední. Z poslední, generální zkoušky plánovala vyrazit rovnou na letiště. V prostorách, které přesně odpovídaly finálnímu provedení na show, jim přihlížela už i zástupkyně klienta Posche China. A přesto, že černodivadelní taneční výstup nebyl příliš dlouhý, všem zúčastněným vteřiny utíkaly nekonečně pomalu, než se po konci show začali zástupci klienta konečně usmívat. "Dostalo se nám poděkování za dobrou práci, zástupkyně Porsche byla dokonce velmi přátelská, což údajně nebývá obvyklé," vzpomíná s úlevou Hoidekr.

Samotného eventu se Češi nezúčastnili. "Odletěli jsme ještě předtím, než se odehrál, ale dopadl dobře," míní Klarisa Císařová. "Když se černé divadlo povede a divák ho vidí poprvé - a v Číně ho nikdo neznal -, efekt je parádní." A slova Theodora Hoidekra to jen potvrzují. Uvedení Porsche Taycan zaplnilo média po celém světě. Světová premiéra proběhla na několika místech. "Česká" čtyřminutová show, která diváky překvapovala každých 20 sekund jinou scénou, uvedla čínský galavečer ve Fujian Fuzhou. "S čínským tanečníky jsme byli v kontaktu před i po akci. Sklidili nevídaný úspěch. Aby ne, když se spojilo české černé divadlo HILT se studenty Shanghai International Dance Centre!" usmívá se spokojený Hoidekr.

Střet civilizací

"S Klarisou jsme si byli jedinou oporou. Nebyl ani čas zajít někam na drink nebo na kafe. Na hotel jsme se vraceli unavení, myšlenky jen na práci další den," vzpomíná Hoidekr. Přesto se jejich čínští hostitelé snažili představit českým tanečníkům svou zemi v těch nejzářivějších barvách. Už cesta z letiště, která trvala asi hodinu a půl, ukázala, jak je Šanghaj obrovská. Nakonec, na bezmála šesti a půl tisících kilometrech čtverečních (z nichž samotné vnitřní město bez okrajových částí zabírá dva a půl tisíce čtverečních kilometrů), žije více než 27 milionů obyvatel, což ze Šanghaje činí jednu z nejhustěji zalidněnou oblast na planetě.

A to platí především o samotném centru Šanghaje, na proslulém náměstí Peoples Square. "Vystoupit tam z metra je civilizační šok, nic se mu nevyrovnalo," vzpomíná Hoidekr. "Tisíce lidí míří všemi směry, policie naviguje celou dopravu neustálým pískáním. Lidé do sebe vráží, předbíhají se a je boj se někam dostat. A všechno je neskutečně vysoké a velké: budovy, nápisy, svítící reklamy... Po chvíli v tom horku a vlhku není ani jak si třeba utřít čelo, protože i ruce jsou vlhké. Prostě se s tím je nutno smířit a vesele se potit s celým davem, s mokrými fleky na oblečení, které k tomu počasí patří."

Evropan si v Šanghaji musí zvyknout i na další rozdíly. Třeba když bude marně hledat u záchodové mísy splachování. "Donekonečna jsem po čtyřech lezl kolem toalety a hledal splachování, až Klarisa mi oznámila, že jen se zvednu z vyhřívaného prkýnka, spláchne se to samo," směje se Hoidekr. Nebo jsou i rozdíly v jídle - je nutno s tím počítat. Návštěvníkovi se může snadno stát, že v restauraci bude vytahovat nudle z omáčky, aniž by tušil, že jsou "nekonečné" a je nutné jejich konec ucvaknout. Takže může jako Klarisa Císařová tahat jednu nudli přes celý stůl jako horolezecké lano po celý oběd. A u toho snášet říhání ostatních hostů, protože tyto projevy jsou u jídla na veřejnosti běžné. Anebo je nutno počítat s projevy čínské pohostinnosti. "Kdykoli jsem si chtěl zapálit a dal si cigaretu mezi rty, hned za mnou někdo přišel a vnucoval mi svou čínskou cigaretu. Těžko se to odmítá, tak jsem někdy musel utíkat si potají zapálit, než se přede mnou zase objeví další ruka, která mi dává svou cigaretu."

"Dokud jsem Šanghaj nenavštívil, netušil jsem, jak moc mi tenhle zážitek celý život chyběl," přemýšlí dnes Hoidekr. "S Klarisou jsme se shodli, že bychom tam klidně nějakou dobu žili a pracovali." A doplňuje překvapující fakt: "I když se to nezdá, ze vzdálených zemí je nám právě Čína nejbližší mentalitou. Jen je samozřejmě více hlídaná. Ale o politice mluvit nechci."