Festival Setkání/Stretnutie
Jak se líže ve Zlíně

Zlínský divadelní festival Setkání/Stretnutie si ve dnech 23.-27. května odbyl svůj 16. ročník. Přehlídka, která se soustředí na dramaturgické novinky českých repertoárových divadel a zároveň jako jediná u nás přináší solidní průřez slovenskou divadelní scénou, bojuje se závažnými finančními potížemi. 

Letošní ročník byl z finančních důvodů na poslední chvíli zkrácen o jeden den: diváci tak přišli o Lulu z pražské Komedie a oceňované Podzemní blues z žilinského divadla v režii Eduarda Kudláče. Na festivalu zaznívaly i vážné obavy o to, jestli se jej vůbec podaří uspořádat příští rok. 

Ve Zlíně se skví olbřímí divadelní budova z šedesátých let, již není jednoduché naplnit; zejména na oblasti, kde je zájem místních o divadlo nevelký. Přičteme-li k tomu, že i tzv. Malá scéna Zlín je docela velká a divadlo má rovněž studiovou a k tomu ještě klubovou scénu, máme tu solidní divadelní koncern, ideální pro pořádání festivalu. Setkání/Stretnutie má léta dobrý zvuk, zároveň je však – do značné míry neprávem - pokládáno za provinční. 

Co nabídlo Setkání/Stretnutie letos? Jako zřejmě všechny festivaly, i ten zlínský hostil Korespondenci V+W. Dramaturgicky objevnější bylo uvedení dalšího kusu režiséra Jana Mikuláška, v němž taktéž hraje herečka Gabriela Mikulková, adaptaci knihy Mariusze Sczygieła Gottland, kterou uvedlo Národní divadlo moravskoslezské. Domácí divadlo se představilo čerstvými inscenacemi – Je třeba zabít Sekala v režii uměleckého šéfa souboru Petra Veselého a Klimáčkovu komorní tragédii Komunismus v režii Petra Štindla.

Zdařilým programovým činem bylo uvedení výtečného tanečního představení Charlotty Öfverholm a skupiny VerTeDance Found and Lost jen krátce po premiéře (kterou si projekt odbyl na konkurenčním festivalu Divadelní Flora Olomouc). Naopak pokus o aktualizaci Molièrova Misantropa brněnským uskupením Buranteatr zůstal někde v půli cesty. Uvedení Kurzu negativního myšlení s Michalem Dlouhým a Mefista s Jiřím Langmajerem pak lze pokládat spíše za úlitbu předpokládanému diváckému vkusu než za odvážnou festivalovou dramaturgii. 

Podstatná jsou ve Zlíně představení slovenských divadel – jeden z hlavních důvodů, proč festival pořádat a navštěvovat. Hru Mariuse von Mayenburga Ksicht uvedlo Slovenské národní divadlo v režii Soni Ferancové. Skvěle napsaná komedie ze současnosti se ve slovenském podání stala přímočarou zábavou, která poněkud potlačuje jisté závažnější tóny předlohy, ale i tak to byl příjemný divadelní zážitek – především díky hereckým výkonům Tomáše Maštalíra a Táni Pauhofové. 

Trnavské Divadlo Jána Palárika je pravidelným účastníkem přehlídky. Letos přijelo s poněkud obskurním kusem Tajomný pokoj vecí. Dramatizace poezie slovenského básníka Milana Rúfuse v režii Viktora Kollára spadala příliš často do naivní ilustrativnosti, deklamativní nudy a směšného patosu. Přitom začátek naznačoval, že by mohlo jít i o imaginativní představení s jedinečnou atmosférou. 

Nejpozoruhodnější pak byla účast divadla SkRAT Bratislava. Tento - ač poloamatérský -  soubor patří k tomu nejskvělejšímu, co lze v obou zemích bývalé federace spatřit. Jejich nové dílo, Napichovači a lízači v režii Dušana Vicena, je opět sledem precizních scének, tentokrát vycházejících ne z obvyklých absurdních témat, ale variujících nudu života v kanceláři, firemní kulturu a  především – vztahy. Potkáme tak muže, co se potřebuje rozejít s dívkou, s níž se nedá pořádně pohádat, jiného, co má rodinu ("dokonce dvě“), záchodové sebevrahy i ambiciózní ženu shánějící kvalitní genetický materiál. Přesně zahrané, vtipně pointované dialogy, cit pro absurditu. To vše ve vizuálně a zvukově podmanivém podání a s invenčním využitím video mappingu. 

Setkání/Stretnutie patří k festivalům, které mají smysl a význam – počínaje soustředěním na dramaturgické novinky a představením slovenském scény nekonče. Jistě by mu prospěla vyhraněnější dramaturgie a zejména letos lze litovat škrtnutého dne, který sliboval opravdové zážitky, ale to je i otázka peněz (přinejmenším to druhé zcela určitě). Dodejme k tomu ale, že Zlín je město pro festival mimořádné vhodné (jistě víc než Plzeň nebo Brno) a už proto by Setkání/Stretnutie nemělo zaniknout. Zlepšovat se dá vždy, znovu navazovat na jednou přetrženou tradici jen velmi obtížně.