Je Macbeth v Dlouhé skutečně tak trochu promarněná příležitost nebo je to jen dojem blazeovaně přejedeného divadelního diváka? Skoro na den přesně po půl roce jsem znovu zašel na Mikuláškovu inscenaci Shakespearova Macbetha v Divadle v Dlouhé, abych si poopravil nebo potvrdil původní dojem. A ovšem se přinejmenším místy pobavil. Věděl jsem, že kdyby nic jiného, alespoň uvidím svého oblíbeného herce Miroslava Hanuše v akci.
Některá divadla a někteří tvůrci to mají složité. Divadlo v Dlouhé je právem, pro sehranost a dispozice svého hereckého souboru a vytrvalé působení těch nejlepších režisérů, pokládáno za jedno z nejlepších divadel v Praze, potažmo v celé zemi. Jan Mikulášek si vysloužil ostruhy nejzajímavějšího mladého režiséra: leckteré jeho práce z ostravských a brněnských divadel patří k největším zážitkům posledních let.
Jinými slovy, Mikulášek a Dlouhá vzbuzují velká očekávání. Když jsem viděl červnovou premiéru a odcházel jsem s jistou rozpačitou (ne)spokojeností, říkal jsem si, není to jen těmi přehnanými očekáváními? Ale proč by velká očekávání měla být v tomto případě přehnaná?
Mikuláškův pozoruhodný styl, využívající filmových metod a razantní stylizace, se úplně nepotkal s herci z Dlouhé, kteří mají odlišnou poetiku. Vidíme tak na scéně mnohokrát efekt filmového střihu, zpomalení nebo opakování, ale působí to nějak těžkopádně, bez elegance a bez espritu.
Mikulášek texty obvykle razantně vykládá. U Macbetha se mu to trochu vymklo z ruky: příliš mnoho popisnosti až banality, jakkoli precizně provedené a zahrané. První půlka se jeví skoro zbytečná a ani po přestávce nejsme ušetřeni didaktických scén typu "lady Macbeth (nebo Macbeth sám) mají výčitky svědomí, šílí pod tíhou viny" atd. My přece víme, že zločin se nevyplácí, víme, o čem ten starý příběh je, a když na něj jdeme po čtyřech stech letech znovu do divadla, jistě očekáváme něco navíc.
To "něco navíc" samozřejmě přichází, to by zas nebyl Mikulášek a to bychom zas nebyli v Dlouhé: po několika náznacích a drobných vtipech je to "exekuce u Macduffů", strhující černohumorná scéna s precizními Janem Vondráčkem, Gabrielou Mikulkovou, Miloslavem Königem a Martinem Velikým. Ihned poté následuje špičková cukrárenská sekvence s rozkošnickými Miroslavem Hanušem, Martinem Matejkou a opět Miloslavem Königem a Martinem Velikým. K vrcholům pak patří i úplné finále se závěrečným krveprolitím.
V těchto scénách je řečeno vše. O povaze moci a touze po ní, o totální válce, v níž se hraje o vše a se vším, ale i o Mikuláškově nadhledu a hereckých možnostech Divadla v Dlouhé. K podobným zábleskům geniality dojde inscenace už několikrát předtím, celkově ale působí utopeně. Macbeth samozřejmě stojí za vidění, navzdory všem výhradám stále patří k tomu nejlepšímu, co lze v Praze vidět. Nakonec to přeci jen asi bude ta zmlsanost, při znalosti jiných Mikuláškových opusů ale nelze než se ptát, kde je srdceryvnost jeho Evžena Oněgina? Kde je vtip a nadhled jeho Hamleta? Kde je elegance Hedy Gablerové a smutek Korespondence V+W?
