Francouzská klasika
Na repertoár Národního divadla se vrací Moliérův Misantrop

Předposlední premiérou Činohry Národního divadla v současné sezoně bude ve čtvrtek Moliérův Misantrop. Vedle Tartuffa a Lakomce představuje postava muže, který nenávidí lidi, základní komediální archetyp. První česká scéna hru slavného představitele francouzského klasicismu svěřila do rukou Jana Friče a do hlavní role obsadila Vladimíra Javorského. Inscenaci bude uvádět Stavovské divadlo.

Komedii o pěti dějstvích napsal Moliére roku 1666. Misantrop je člověk, který nenávidí lidi a straní se jich. Hlavní hrdina hry Alcest si zakládá na tom, že vždy říká pravdu. Kritizuje také svou milou Celimenu za její chyby, přesto její zálibu v pomlouvání toleruje. Hra si pokládá otázky, zda je možné, ba dokonce žádoucí říkat pouze pravdu, zda nepřeroste někdy upřímnost v neomalenost a zda dokáže Alcest v této své pravdě vůbec žít. Molièrovy komedie přes všechnu svou inspiraci v lidovém komediantském divadle nikdy nerezignují na existenciální rozměr. Na repertoár Národního divadla se Misantrop vrací po více než 30 letech.

Vedle Javorského se na scéně objeví David Matásek, Igor Orozovič, Kateřina Winterová, Jiří Suchý z Tábora či Jana Stryková. Podle dramaturgyně Marty Ljubkové nabízí Misantrop svou problematičností a nejednoznačností řadu možných interpretací. Zásadní podle ní je, kdo je Alcest, kdo je Celimena a kde se s nimi divák setkává. "My jsme se pokusili akcentovat několik motivů, které mohou rezonovat se současností. Především je zřetelné, že ve hře se setkává společnost bohatá, která nemá skutečné starosti - její starostí je jenom ona sama," uvedla Ljubková.

Alcest se v připravované hře sice vyděluje z okolí, ale nedokáže bez něj existovat. Celimenina společnost pak má připomínat dnešní svět, pro nějž je typická sebestřednost, neochota vyhlédnout ven. "Je to obraz naší společnosti, která nechce nic vidět - uspokojuje ji zábava a sebeobraz. Alcest je v tomto světě, jenž je u nás světem umění, představitelem minulé doby, v níž se za tvorbu ručilo vlastním životem; jemu dnešní svět připadá banální a směšný. O to horší pak je, když se zamiluje do ženy, která je typickou představitelkou této společnosti - pak ztrácí nervy, hlavu, rozvahu," popisuje Ljubková inscenaci.

Výsledek pak může podle ní být o tom, jak dnes nejsou lidé schopni vyrovnat se s citem, s láskou, s upřímností, jako by dokázali vnímat realitu jen zprostředkovaně, přes její obraz. "Snažili jsme se ukázat, co všechno dnes potřebujeme k životu, abychom se cítili ´šťastni´," doplnila s tím, že tvůrci do textu na mnoha místech intervenovali a připsali několik pasáží inspirujíce se světem kolem sebe.